Pro advokáty je léta řešený spor zdrojem nevysychajících příjmů. Zákonodárci odebrali řešení jednoduchých případů soudcům. Upravili právní normy tak, aby i úředníci státní správy mohli profitovat z důležité činnosti soudů. Rozhodování o smlouvách s telefonními operátory odebrali soudům, a přidělili si je do ČTÚ. Rozhodování o silničních přestupcích odebrali policii a přidělili úředníkům samosprávných celků. Protahováním řízení na magistrálních úřadech dokážou vyvinit pachatele dopravní nehody. To vše se děje pod patronací ministerstva spravedlnosti a „občanů s právnickým vzděláním“, sedícími v zákonodárném sboru.

Současné řešení soudních sporů se opírá o požadavek z totalitního Občanského soudního řádu. Soudce požaduje, aby žalobce dokazoval „naléhavý právní zájem“. Něco tak stupidního je těžké pochopit. Když se občan s důvěrou obrátí na soud, dostane se mu rozhodnutí, že neprojevil zájem na platnosti smlouvy. Advokátní kanceláře tím zdůvodňují, že nelze o platnosti smlouvy rozhodnout.

Každý soud může žalobu vyřešit pouze dvěma výroky:

A: „Žalobce má pravdu. Žalovaná strana splní podmínky uvedené v žalobním návrhu. Náklady soudního řízení hradí žalovaná strana.“

Nebo B: „Žaloba se zamítá. Náklady soudního řízení hradí žalobce.“

Ústava nepředpokládá, že by soudce mohl rozhodovat jinak, než podle žalobního návrhu. Proto hledání jakési pravdy, zda se některá strana může domáhat změny rozhodnutí soudce, je nesmyslné a nezákonné.

Trestně stíhaný soudce je důkazem toho, že soudy nepostupují podle Ústavy. Zvyklost soudních postupů z doby „lidově demokratického státu“ je mafiánské zasahování do moci výkonné i soudní. Dovoluje soudcům, aby nařizovali jiným soudcům. To je porušení základního pilíře demokratického státu. Porušuje soudcovu nezávislost.

Každý demokratický stát je založen na třech samostatných pilířích. Je to moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní. Vztahy mezi nimi jsou definované v Ústavě.

Moc soudní má nepochybné právo nařizovat občanům, institucím i státu. Ale musí rozhodovat výhradně ve sporných případech. Musí sdělit, která strana žaloby je v právu, a podle důkazů rozhodnout. Nesmí porušovat základní články Ústavy. Moc soudní je založená na pravomoci jednotlivých soudců. Každý soudce se rozhoduje samostatně. Ústava soudcům zaručuje jejich nezávislost. Ústava čl.: 82.: ,,Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“

Ústava každému soudci zaručuje jeho nestrannost. Právo přikazovat jinému soudci, aby rozhodoval podle „závazného právního názoru“ je v rozporu s ústavním článkem 82. a článkem 9.: „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.“

Soudci vyšších soudů mají právo zrušit rozhodnutí nižších soudů. Ale nesmí nižším soudům přikazovat, jaké rozhodnutí mají učinit. Tím porušují nestrannost jiných soudců.

Důkaz opakem (z opaku, v matematice sporem) je nedílnou součástí právních norem. Princip platí od antické doby. Tomu musí rozumět každý absolvent právnické fakulty. Trestné stíhání soudce je možné pouze v právním systému, kde je tento důkaz ignorován. Každý soudní výrok musí být pravdivý. To je základem římského práva.

Pouze zákonodárci mohou soudcům přikázat, aby rozhodovali spravedlivě. Ústava to také nařizuje. Náš Ústavní soud nerespektuje základy matematiky. Pouze se snaží, aby nedocházelo k velkým nespojitostem v rozhodnutích. Nerespektuje skutečnost, že pouze jednomyslné rozhodnutí poroty je pravdivé.

Vážení poslanci.

V současné situaci, kdy se štítíte podpořit nejsilnější stranu, byste mohli učinit takový krok, který by republiku přiblížil právnímu státu. Stačí, když soudcům nařídíte, aby respektovali Ústavu. Každé rozhodnutí soudu musí být zřetelné pro obě strany sporu.

Předpokládání možného dalšího soudního řízení (tak zvané „nepravomocné rozhodnutí“) je nezákonné. Rozhodnutí každého soudu je pravomocné. Jiný soud (odvolací nebo dovolací) musí rozhodnout, zda je přípustné odvolání nebo dovolání. Dvoustupňový soudní systém s možností dovolání je zakotven v Ústavě. Je-li sporné rozhodnutí prvního i druhého stupně, dovolací soud musí rozhodnout s konečnou platností. Takové případy mohou nastat třeba při posuzování dvou práv. Právo rodičky rodit doma a povinnost lékaře chránit zdraví dítěte. Rozhodnutí dovolacího soudu musí být konečné.

Vážení zákonodárci.

Vaší vinou se tisíce nespravedlivě odsouzených občanů nikdy spravedlnosti nedočká.

Aby republika spěla k právnímu státu, do právních norem je třeba neprodleně zařadit příkaz:

Každý soud má povinnost vyřešit předložený spor. (Nemá právo nutit jiný soud, aby za něj rozhodoval.)

Státní zástupci dohlížejí na průběh vyšetřování. Proto mají patřit do pravomoci ministerstva vnitra.

Karel Januška