Královskou amnestií prezidenta Klause byl očištěn a nikdo mu už nesmí připomínat, že ho soudy kdysi obesílaly, aby se dopátraly spravedlnosti. Lidem, kteří se chtěli dostat ke svým penězům, zavřela amnestie poslední vrátka, jak se domoci svých práv.  

Není divu, že amnestie rozčilila řadu ctihodných občanů, kteří v takto pojatém pardonu vidí bezpráví. Jsou mezi nimi senátoři i právníci. Stěžují si u Ústavního soudu.   

Existuje však jistá skupina amnestovaných, která se těší z nabyté svobody, ale ta je jim spíše ke škodě. Trpí, i když si to mnohdy ani neuvědomují a nikdo zatím nepozedl hlas na jejich obranu.   

Mezi tolika amnestovanými – myslím, že jejich počet není přesně znám ani odborníkům – je přirozené, že existují nejrůznější postoje k náhle nabyté svobodě. Je dobře, že o nich média, byť nesměle a spíš jako kuriozitu, informují. Některé vězně amnestie zaskočila.  

Byl popsán příběh muže, který si spočítal, že ve vězení dokáže splatit dluhy a po propuštění bude moci začít život s čistým štítem. Nyní si novinářům postěžoval, že se ocitá v situaci jako před odsouzením, protože nemůže zavadit o práci. Není divu. Když se nezaměstnanost blíží k deseti procentům, určitě nebude zájem o člověka, který se vrací z kriminálu, ať provedl cokoli, třeba jen neplatil alimenty.   

Jiný, řekl bych dost časté příběhy propuštěnců, popisují bezvýchodnou situaci, v níž se nalézají: Muž se v Plzni oběsil na klice v ubytovně, protože neměl na zaplacení noclehu. Amnestovaní nemají často rodinu, zázemí, kam by se alespoň dočasně uchýlili.  

V roce Jaroslava Haška mi jejich bevýchodnost nemůže nepřipomenout povídku Utrpení trestance Šejby. Ten se dostal do vězení z tak malicherného důvodu, jako byla krádež bochníku chleba. Ale to bylo v dobách rakousko-uherského mocnářství.  

Bližší je nám vzpomínka prezidenta Václava Havla. Ten říkal, že když se po letech věznění dostal na svobodu, nemohl si nějaký čas zvyknout na režim, kdy mu život neplánovali jiní. A to byl Havel intelektuál a měl rodinné zázemí!  

Třetí častý typ amnestovaného je nenapravený propuštěnec. Plošná amnestie dopomohla ke svobodě lidem, kteří na svobodě začnou páchat totéž, pro co byli odsouzeni a někdy i horší věci. Tak se stalo, že jeden, jak psala média, nepobyl na svobodě ani den a dopustil se vraždy. Jiný zase znásilnil mladou ženu. Zpravidla není těžké takové zločince znovu vypátrat a usvědčit. Dokládá to však, že amnestie není dobře připravená. A také, že se s vězni nepracuje na jejich resocializaci.  

Socialistické Ptydepe přejmenovalo věznice na nápravná zařízení. Ne že by se tam někdo či něco napravovalo. V tomto smyslu je letošní do poslední chvíle utajovaná amnestie jakýmsi pokračováním socialistického vězeňství. Zostřeného o to, že dnes nikdo nemusí za mřížemi pracovat, i když ve světě se práce vězňů považuje za druh terapie.   

Dnes už zas nazýváme věznice postaru pravým jménem. Stát si nedává za úkol, aby vězně napravoval nebo resocializoval. Kdo se do lochu dostal v létě a byl propuštěn v mrazivém lednu, kabát na cestu nedostane. Jenom tisícovku na zahřátí. Jestli o něj projeví někdo zájem, tak to není stát ale charitativní organizace. A to je málo.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele