Sám mám pocit, že jsem slyšel v televizi podobný výrok, kdy měl pan kardinál Tomášek tvrdit, že to je to to poslední, co bude církev požadovat, ale mohu se mýlit. V každém případě se mi nepodařilo tento výrok po letech nalézt (ale nehledal jsem intenzivně), když jsem se připravoval k soudu ohledně církevních restitucí. Neměl jsem mnoho času, a tak jsem kontaktoval několik poslanců té doby. Konec konců pak kardinál jednal nejenom ve světle televizních kamer a před diktafony novinářů, ale hájil zájmy církve i jinak. Pravost výroku mi například potvrdil jeden z nich – později za velmi podezřelých okolností šikanovaný a následně zesnulý historik. Nebyl však čas před jednáním Ústavního soudu výrok vyhledávat, prověřovat a ani to nebylo tak důležité. Vím však určitě, že jsem byl na besedě v Poslanecké sněmovně, kde někdo z diskutujících tento výrok kardinála Tomáška citoval. Reagoval na něj představitel arcibiskupství asi takto: To už ale nebyl ve funkci. Jiným slovy, nepopřel autenticitu výroku, pouze uvedl, že pan kardinál již nebyl ve funkci.

Možná by byl vhodné, aby některý z poslanců se dotázal na pravost tohoto výroku Parlamentního institutu. Pravděpodobně by bylo vhodné, aby někdo prošel noviny v roce 1990, když 19. července 1990 byl přijat tzv. výčtový zákon, a případně i noviny pozdější, pokud by mělo platit, že v době, kdy snad byla tato slova vyřčena, již nebyl pan kardinál v úřadu. Kardinál Tomášek totiž požádal o zproštění funkce, 26. března 1991 mu bylo vyhověno a jeho nástupcem byl jmenován nedávno zesnulý Miloslav Vlk (formálně převzal správu diecéze 1. června 1991), který svým důrazným bojem za tzv. církevní restituce odvrátil řadu lidí od církve. V létě 1992 byl kardinál Tomášek hospitalizován. Zemřel 4. srpna 1992. Skoro bych i doporučil si znovu přehrát i televizní zprávy.

Nechci hodnotit, zda církevní restituce byly správné a zda prospěly dobru a lásce k bližnímu svému. Minulý týden jsem četl rozsudek jednoho soudu, kde žalovaný včas nereagoval, takže byl vynesen rozsudek pro uznání, že fyzická osoba není vlastníkem majetku, který měla zapsán řadu let v katastru nemovitostí jako své vlastnictví. Pro značné časové vytížení jsem včera musel odmítnout převzetí zastoupení v jiném sporu, kde církev uspěla u soudu na prvním stupni proti státu a člověku, který cca 8 let byl zapsán jako vlastník majetku. Zde za cca 14 dnů proběhne odvolací jednání. O majetky přicházejí lidé, kteří si je v dobré víře koupili a zaplatili za ně. Církve mají své vyrovnání a stát na ně stále platí a platí a platí a...

Osobně si kladu otázku, zda církevní restituce křivdy odstraňují či je spíše přinášejí a proč se člověk nedostal k odpovědím na některé otázky.

Vzpomínám si, že dne 17. dubna 2012 se uskutečnilo Žofínské fórum na téma: "Církevní narovnání, krok k rozvoji územních celků? Na něm jsem písemně položil své otázky a bylo mi přislíbeno, že na ně dostanu odpověď. Rozumím, že se tam na mne pan kardinál Vlk po jejich položení mračil. Doufal jsem však, že mi odpoví ti, kterých jsem se dotazoval a to rychleji, než by bylo třeba v Rusku, kde je přísloví: Na slíbené se čeká tři roky.

Velmi mne mrzí, že za necelých 5 let neodpověděl ani stát (ministerstvo kultury) a ani pan arcibiskup Duka. Zde jsem nedodržení slibu nečekal, když: „Cokoli jsi slíbil, splň, neboť mnohem lépe je neslibovat než po slibu, co připověděno, nesplnit. — Kazatel 5, 3–4“. Odpovědí jsem se nedočkal, zákon se prosadil po vyhlášení přestávky, zákon se v praxi zajímavě prosazuje. Skoro jako by nepříjemné otázky neměly být zodpovězené a církevní restituce měly být prosazené a realizované stůj co stůj. Prostě sliby – chyby.