Podobně strmý pád, jaký má on za sebou, zažil možná jen kanadský sprinter Ben Johnson – ale jinak asi nikdo.

Jejich předchůdci měli kliku, že měli jejich týmy obrovský náskok před oficiálními lékaři; náskok sice mají dodnes, ale už ne o světelné roky.

Tím, že si někdo pouští do žil zakázané látky, škodí hlavně sobě. A vlastně jen sobě. Drtivá většina těch, kteří s ním mohou soupeřit, jedou v tomtéž a všichni navzájem to o sobě vědí. V době otevřených médií kdo má oči a uši, těžko může mít iluze o „nechemické“ podstatě obtížně uvěřitelných výkonů.

Ale pořád je to jen sport na jedné a zábava na druhé straně. Že se tím někdo dobře živí, je zcela legitimní.

Když někdo vydělává na hopsání v rytmu strojově poskládaných not s nadpozemsky stupidními slogany namísto textů, proč by to ve sportu mělo být jinak? Když někomu nevadí, že si vědomě zahrává s vlastním zdravím, je to smutné, ale opět nejde o nic výjimečného.

Přesto dopingové skandály něčím zvláštní jsou. Nejde o životy sportovců, kteří se snaží být lepší než ostatní. Klíčem k Armstrongově blamáži je, že soustavně a organizovaně lhal. Lhát se sice nemá, ale bezesporu může – až do chvíle, kdy tím působíme škodu někomu jinému (třeba sponzorům) a ten se rozhodne bránit.

Armstrong desetiletí obelhával fanoušky, soupeře, média. Nejde o akt dopingu samotný, ale o tuto lež.

Tvrzení na první pohled paradoxní: pokud by ve sportu jako odvětví zábavního průmyslu nebyl doping pronásledován, Armstrong by se nikdy nestal globální mediální hvězdou. Vedle úspěšné léčby rakoviny totiž podstatná část jeho renomé a fanouškovské obliby pramenila z toho, že byl údajně „čistý“.

Nebýt pronásledování dopingu, nikdo by nemusel o jeho používání lhát a v tomto druhu sportu by se stal oficiální normou. Sport by tak byl tím, čím ve skutečnosti je, totiž koníčkem, který od jisté roviny přechází v nadprůměrně efektivní způsob obživy. Zmizel by onen rozměr sportovců jako nadlidí, nekriticky adorovaných masami. Prohibice snad vždy zvyšuje cenu toho, co je zakazováno. V oblasti sportu pak těch, kteří jsou schopni tyto zákazy nejefektivněji obcházet.

I v případě chemického sportu se jistě najde dost těch, kteří v něm najdou náhražku skutečného smyslu života. Ale určitě jich bude méně než dnes, kdy nás, sportovní fanoušky, zákaz některých podpůrných látek udržuje v přesvědčení, že jde o čistou hru čistých, mimořádně nadaných lidí. Tak to přitom už dávno není. A v cyklistice možná ze všech nejdéle.

PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D..
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu