V naději, že jeho smrt vyburcuje lidi ze skepse a lhostejnosti, z ochoty smířit se s poměry, které tady nastolila okupace sovětskými vojsky. 20. ledna následoval jeho příkladu Josef Hlavatý. 25. února Jan Zajíc. 4. dubna Evžen Plocek.  

A na protest proti okupaci Československa zvolil 20. ledna 1969 smrt sebeupálením před budovou národního muzea v Budapešti i maďarský student Sándor Bauer.  

Už čtyři měsíce před Palachem se na protest proti okupaci Československa ovšem upálil na varšavském stadionu za přítomnosti desetitisíců lidí včetně stranického vedení otec pěti dětí Ryszard Siwiec. Než to udělal, rozhodil kolem sebe letáky, kritizující polský podíl na invazi do sousední země. Siwieckého oběť se ale polskému režimu podařilo tehdy ututlat: I polská redakce RSE považovala tuto zprávu za podvrh a uvěřila jí teprve, když stejným způsobem zahynul Jan Palach.  

Byl jediný, komu se jeho záměr, vyburcovat společnost svým činem, zdařil: na Palachův pohřeb přišly zástupy lidí, z jeho hrobu se stalo kultovní místo. A i když se režim všemožně snažil potlačit jeho památku, předznamenalo násilí, jehož se přitom dopouštěl, o dvě desetiletí později jeho vlastní pád.  

Dnes, po 44 letech, je Palachův apel boje proti zlu, na které člověk právě stačí, stejně naléhavý jako tenkrát. Poměry se ovšem změnily- a to diametrálně. Což neznamená, že by snad neexistovalo zlo, a že by se tu nešířila skepse a lhostejnost. Jen proti tomu nemusí dneska nikdo demonstrovat tak tragickým způsobem, jaký zvolil Jan Palach. Stačí použít facebook a hned jsou na barikádách masy stoupenců.
Přesto se ohnivý symbol čas od času objeví i v demokratickém světě.  

Včetně Česka: 6. března to bude deset let, co se na Václavském náměstí, na úpatí schodiště Národního muzea upálil devatenáctiletý středoškolák Zdeněk Adamec z Humpolce, aby protestoval proti konzumnímu způsobu života a ničení životního prostředí. Politici a psychiatři se pak chvíli dohadovali, zda šlo o psychicky narušenou osobnost. A i když tomu leccos napovídalo, většinou se shodovali na tom, že i kdyby tomu tak bylo, vypovídá takový čin o špatném stavu celé společnosti. S čímž ovšem jiní vehementně nesouhlasili.  

44. výročí Palachovy oběti si shodou okolností připomínáme v době, kdy prezident Václav Klaus uštědřil na rozloučenou se svým úřadem svou novoroční amnestií spravedlnosti v této zemi ránu, nevídanou nejen v těchto zeměpisných šířkách. Do „boje proti zlu, na které právě stačí“, se ovšem tentokrát pustili lidé v celé zemi. Politici podávají petice k Ústavnímu soudu, občanští aktivisté organizují protesty, z úřadoven radnic a ze školních tříd mizí Klausovy obrazy ze zdí. To všechno jsou projevy svobodné občanské společnosti.  

A i kdyby to nakonec nevedlo k nápravě, i kdyby Ústavní soud nemohl poslat tuneláře zpátky za mříže a obnovit tak právo jejich obětí na odškodnění, je to, čeho jsme svědky, přesto důkazem, že tady lidé už se sebou nenechají orat.
Jan Palach neumřel zbytečně.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele