A to loupeží vskutku celoplošnou: míň peněz by měli dostat vědci a výzkumníci, se zvýšením platů se by se měli rozloučit už beztak bídně placení učitelé, ještě víc šetřit se má u policie i v dopravní infrastruktuře, na záchraně kulturních památek, na programech ministerstva životního prostředí, na rozvoji bydlení a venkova i podpoře regionů a exportu, o stamiliony míň by dostaly resorty spravedlnosti, zahraničí i zdravotnictví. A aby toho nebylo málo, tak v původně plánovaném a už beztak přiškrceném rozsahu by nebylo ani na spolufinancování evropských projektů, čímž by ČR o svou šanci modernizovat svou infrastrukturu z evropských solidárních fondů, už napůl promarněnou kvůli korupčním skandálům, přišla definitivně. 

Nelze vyloučit, že tohle všechno má být jen strašák, se kterým se ministr financí dnes vytasil na koaliční partnery, aby jim ukázal, jak to dopadne, když parlament v nejbližších dnech neschválí zvýšení DPH. Kontraproduktivní je ale taková demonstrace síly v každém případě: ministr financí tím totiž opět dokázal, že místo smysluplných reforem je schopen vymyslet jen plošné škrty, na které by stačila, jak o tom na začátku své vlády mluvil premiér Nečas, „i cvičená opice“. 

Kde by vláda a parlament, pokud jim ještě vůbec záleží na důvěře voličů, skutečně šetřit měly, je přitom nabíledni: co chvíli vyjde například najevo, jak horentními sumami jsou na ministerstvech odměňováni nejrůznější zaměstnanci a poradci. Premiér, který šéfce svého sekretariátu podepíše odměnu ve čtvrtmilionové výši a ještě k tomu, když to vyjde najevo, bohorovně dodá, že to není nic mimořádného, protože takové odměny dostává na úřadě vlády „dalších dvacet lidí“, prohrál morální právo ucházet se u lidí o porozumění pro úsporná opatření vlády. Stejně tak nemají toto právo ani ministři, když dopustí, aby se v jejich rezortech rozkrádaly státní peníze na nesmyslně předražené projekty a aby „šibalové“ ze spřátelených firem beztrestně „odkláněli“ miliardy ze státního rozpočtu do daňových rájů. „Štíhlý stát“, který současná vládní koalice propaguje, snad proboha neznamená, že bude státní pokladně bezuzdě pouštět žilou?! 

V té či oné podobě popadl ovšem stín systematické korupce v posledních dvaceti letech na všechny parlamentní strany, včetně KSČM. Cest, jak ztracenou důvěru získat zpět, není mnoho, ale existují. Jedna z nich vede například přes přehodnocení veškerých investičních projektů a akcí státu. Je opravdu nutné, aby se v době, kdy ministr financí škemrá u lidí o každou korunu, pokračovalo v nákladných stavbách a renovacích státních, krajských a komunálních budov? Není lepší je odložit už proto, aby jimi úřady, placené z daní, voliče zbytečně neprovokovaly? 

To hlavní úsporné opatření, které by politici v zájmu své věrohodnosti mohli udělat, je ale ještě jednodušší: stačilo by, kdyby si citelně snížili vlastní platy. A to všichni. S prezidentem v čele. Podezření, že si to vynahradí bokem, by tím sice ze světa nesprovodili. Krok správným směrem by to ale byl v dnešní době zcela určitě. Byl by to totiž signál, že demokracie přece jen vítězí nad kleptokracií.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele