A to jako vždy s kamennou tváří, nadmíru rychlým jazykem a ornamentálními pohyby rukou. které měly slovo odborníkem řečené umocňovat a snad i esteticky povyšovat. Nic světoborného jsme se jinak z jeho referátu nedověděli, ale protože se s takovým výsledkem při podobných pozápasových potlaších v podstatě počítá, probíhalo vše podle už zaběhaného mustru, a to až do okamžiku, kdy padla otázka, co odborník říká na srdceryvný pláč brazilské hvězdy Neymara po skončeném zápase.

Což byl moment, kdy se normální průběh pozápasové debaty právě měnil v součást soutěže o nejvýraznější hloupost z ČT kdy vysílanou. Odborný spolupracovník sportovní redakce ČT tuto otázku zodpověděl totiž asi takto: Neymar si ten pláč na hřišti mohl odpustit. Ale dobrá, když už plače rád, mohl s tím přece počkat až do šatny. Jenže, samozřejmě, tam by ho plakat svět neviděl. A tak se rozplakal ještě na hřišti.

Svatá boží prostoto. Cožpak Karoch neviděl, v jak děsivé situaci se celé národní mužstvo Brazílie s Neymarem v čele po remízovém zahajovacím utkání 1:1 se Švýcarskem a po stejně remízovém stavu 0:0 v 90 minutě zápasu pátečního s Kostarikou nacházelo? Kdyby takto remízově zápas skutečně skončil, stali by se brazilští hráči, a hvězda Neymar především, ve vlasti stejnými psanci, jakými se stali hráči maďarští po finálové prohře s mužstvem západního Německa v roce 1954.

Tato hrozba totálního zatracení vlastním národem šla s brazilskými hráči i do šesti minut nastavení, čtyři minuty tého nastavené hry už uplynuly bez dosažení kýžené branky, a peklo hlubší, než v těch vteřinách stravovalo mysl i vyčerpaná těla brazilských hráčů, si nejspíš představit nedokážeme.

A právě v tom okamžiku, kdy i minuty nastavené hry spěly ke své poslední vteřině a kdy už v hlavách brazilských hráčů zmírala i naděje nejposlednější, se stal zázrak, když se jeden z nejmladších brazilských hráčů Coutinho protáhl klubkem kostarických obránců a holení poslal míč do sítě kostarické branky.

Celý obrovský stadion v ten okamžik vybuchl nadšením a tma a peklo v hlavách brazilských hráčů letěly náhle kamsi vzhůru přeměněné už v oslňující zář a nebe široké a vysoké, jak ještě nikdy nebylo. A hráč Neymar, který jako kapitán a nejvýraznější naděje mužstva prožíval tuhle závratnou proměnu nejintenzivněji, náhle ucítil, jak se mu do očí tlačí slzy, styděl se za ně, a tak si sedl na trávník a plačící tvář si přikryl rukama.

Jak si, proboha živého, pane Karochu, představujete možnost, že by si Neymar tenhle pláč, vytrysklý ze vteřinové srážky nejhlubšího zoufalství s nejmocnějším výtryskem nejomamnějšího štěstí, mohl odložit do kapsy trenýrek a rozbalit jej až v šatně?