Nějak bylo a nějak bude, říkáme si – a zůstáváme tzv. v klidu. A je, bohužel, mezi námi jen nepatrná hrstka lidí, řekl bych vyvolených, kteří dokáží vidět dál, kteří z jevů našeho dnešního života, jež my, lidé prostí a nevybavení dálkovým a analytickým zrakem nadutě přehlížíme, dokáží oni vytvářet cosi pro nás, obyčejné smrtelníky nepředstavitelného. Totiž obrazy a vize budoucího světa – včetně jeho nadějí i hrozeb.

Byl takovým člověkem Marx, byl jím i americký prezident Eisenhower, když při odchodu ze své prezidetské funkce varoval své krajany před dalším rozvojem vojenskoprůmyslového komplexu USA, a stal se jím i někdejší dlouholetý americký ministr zahraničí Henry Kissinger, když prohlásil, že to, co se stalo v Kyjevě, je pouhou generálkou na to, co Západ připravuje pro Moskvu. A byl svého druhu prorokem i Němec Günther Verheugen, když už pár dnů po kyjevském majdanu prohlásil, že tohle nové, co v Kyjevě vzniklo, není nic jiného než vláda čistých fašistů z masa a kostí, jak dnes jeho slova pochodňové průvody banderovců v početných ukrajinských městech až nadmíru přesvědčivě potvrzují.

Ano, byli či jsou těmi vzácnými lidmi, schopnými vidět do budoucna, jen cizinzi, i když jsem jako národovdec pochopitelně též dumal, neměl-li bych mezi ně zařadit i našeho Komenského či Masaryka. Ale cosi mi s títo zařazením jaksi neštimovalo a stalo se, že právě ve dnech mých váhání se na monitoru mého počítače objevil rozhovor internetového serveru Seznam.cz s dosavadním předsedou politické velkéstrany STAN Petrem Gazdíkem. A on, představte si tu náhodu, mluvil právě o tom, o čem jsem já zrovna psal. O vizích do daleké budoucnosti, které by měl správný politik mít, má-li být správným politikem. I o tom, že právě tyhle vize naše současná politika absolutně postrádá. Čímž samozřejmě naznačoval, že právě on, na rozdíl od těch dalších ašich politiků, tu vizi jako jediný má. A hned též dával k dobru, o čem tedy ta jeho vize je.

A teď se tedy raději něčeho chytněte, než to s vámi sekne. Protože víte, co on to za svou vizi označil? Přimknout se ke sjednocené Evropě, potažmo tedy k Evropské unii.

Čili to, co všechny strany našeho tzv. demobloku (ODS, lidovci, Piráti, TOP 09) a vedle nich i ANO a ČSSD už roky dojemně a svorně vzývají jako svůj svatý grál, má být čímsi Gazdíkovým naprosto originálním, novým a převratným, co zde dosud nebylo – čili jeho vizí. Jeho odkazem pro budoucí pokolení.

Prvním impulzem člověka, když takto celou věc domyslí, je začít se huronsky smát. Ale pak, jak se to stalo zrovna mně, vám rysy ve tváři nejspíš ztuhnou. Protože vás napadne, že tuhle ohranou písničku nemohl pan Gazdík, ať už si o jeho duševnu myslíte cokoli, za svou vizi považovat a dokonce ji za svou vizi i označit. Tímhle přimknutím k Evropské unii musí on myslet něco naprosto odlišného, něco radikálního, co před ním snad ještě nikdo neřekl, či se k tomu zatím ještě nepřiznal.

Což je nejspíš ze všeho zřeknutí se všeho našeho národního, naší vlastní politiky, naší kultury, možná i našeho jazyka. Naší svébytností. Máme se zkrátka stát částí evropského kadlubu, v němž všichni budou myslet stejně, to je evropsky, a ne česky, maďarsky nebo polsky. Televize nám bude i nadále a stále hustěji dávat jen evropské pořady v Bruselu či v Paříži vymyšlené, jako jsou Zázraky přírody či Star Dance, a jednotně uváděné od Giblartaru až po Čiernou nad Tisou. Zapomenout tedy nám bude třeba na stokrát úspěšnější zábavní české pořady pana Pixy, pana Opluštila, pana Podskalského, pana V. Dvořáka, pana Nekudy, pana Kaisera a Labudy, a ovládnout nás musí nikoli náš cit národní ale cit evropský. Protože nač všechno národní pinožení, když je zde možnost vyvořit velkou a sjednocenou Evropu, ve které, jak řekl kdysi Goebbels, i Čech bude se moci radovat z Hamburgu jako z přístavu a města svého. Zpoza drátěného plotu koncentračního tábora, chce se vám dořici, ale to už by bylo na článek další.

Lubomír Man