Byl ve většině předmětů žákem průměrným, jedním z nejhorších však v matematice, kterou od kvinty prolézal se čtyřkou a nepropadal z ní jen proto, že jinak to s ním víceméně šlo. V češtině občas napsal kompozici na jedna, taky další jazyky (latina, ruština a angličtina) byly jak takž, ale kupodivu nejlepší ve třídě byl na biologii. V hodinách, které vyučující a současně i ředitel školy Dr. Štěpánek organizoval jako otvírání biologických záhad, jež měli žáci s pomocí dříve nabytých poznatků řešit, si získal u uvedeného vyučujícího neobyčejnou přízeň, když dokázal odkrýt, jak je možné, že ženy disponují stejnou inteligencí jako muži, třebaže mají méně hmotný mozek, či když vysvětlil, proč člověk dokáže (fyzicky) fungovat ve vzpřímeném postoji, třebaže malá plocha jeho chodidel by spíš napovídala pádu. Tyto jeho úspěchy, vycházející možná víc ze zvýšené senzibility než zvýšeného intelektu, měly pak ten následek, že jej biolog doporučil na studium medicíny, a to jako jediného z pěti zájemců o toto studium, kteří ve třídě byli, a to s tímto dobrozdáním: „Vřele doporučuji pro studium lékařství".

Další čtyři zájemci od Dr. Štěpánka doporučení na studium medicíny nedostali, a z nouze nejvyšší se uchýlili na veterinu. Onen student, o kterém píši, nakonec vzdor uvedené výjimečnosti v odkrývání biologických tajemství na medicínu nenastoupil, protože z celé republiky skákal v dorostenecké kategorii nejdál do dálky, a třídní profesorka, shodou okolností randící tehdy s tělocvikářem, usoudila, že tak nadějný atlet by měl studovat tělesnou výchovu (jen tak to prý může dotáhnout až na olympiádu), ho během hodiny filozofické propedeutiky přemluvila, aby medicínu ve své přihlášce na vysokou školu škrtl a namísto ní tam napsal Institut tělesné výchovy a sportu.

Maturitou tenhle hoch prošel jedině proto (bylo to v roce 1949), že maturita z matematiky nebyla pro žáky tehdejší tzv. humanitní větve na gymnáziích povinná, povinná zato byla latina. Kdyby tomu bylo naopak, onen hoch by se na vysokou školu nedostal, a jen Bůh ví, co by ve svých dalších letech dělal a čím vším by se protloukal.

To je všechno, celý příběh.

A co jsem jím chtěl říct? To už nechávám na čtenáři a na lidech, kteří dnes o povinné maturitě na gymnáziích debatují a rozhodují.