A že je to snad ještě horší než tehdy, protože tehdy jsme si mohli malovat, že nositelé těch tváří nemají mezi lidmi žádnou podporu a žijí tedy jen a jen na bodácích vládní moci. Jenže teď máme potvrzeno, že nositelem tváře člověka, o němž mluvím, je předsedou strany, která v posledních krajských volbách získala v republice druhý nejvyšší počet hlasů.

Hlasů lidí, kteří s obrazem toho člověka v duši (bez toho by to přece nešlo), neváhali šlapat i kilometry daleko k budově s volební místností, aby to tam jeho straně (a též jemu osobně), hodili. A kteří tedy logicky neprožívají při pohledu na jeho tvář ani v nejmenším totéž, co já. Takže buď jsou slepí oni, nebo jsem oslepl já.

Vzdálil jsem se od  ideálu toho, jaký by měl politik být, co by měl vyjadřovat a co by z něj mělo vyzařovat, já nebo oni? Zhrubli oni natolik, že nevidí, co v té tváři je, nebo jsem já zpřecitlivěl až tak, že v ní vidím víc neblahého, než je v ní vidět třeba? Je záhadou jen pro mě, jak politik s takovouto zprávou ve tváři může nalákat tak mnoho lidí, nebo je to záhadou pro celý národ s jedinou výjimkou jím nalákaných? A nalákaných když ne na jeho zjev – pak, proboha, na co vlastně?

Víte to někdo?

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.