Zásada, že neznalost zákona neomlouvá (ignorantia juris non excusat), patří k právním principům již od doby římské říše. Je však otázkou, zda předpokládaná znalost není zaměňována za jeho - v dnešní internetové době - dostupnost. Dostupnost lze totiž stěží pojímat jako znalost.

Náš právní řád je nepřehledný a nabobtnalý. Troufám si říci, že se v něm už nevyznají ani právníci. Ve Sbírce zákonů bylo ke konci února letošního roku platných celkem 8.427 právních předpisů, z toho 3.032 zákonů a 5.395 nařízení vlády a vyhlášek ministerstev a dalších ústředních orgánů. Legislativní počiny (spíše se nabízí označení "legislativní šílenství") nabírá na obrátky - jen v období 2010 - 2019 jde o 779 platných zákonů a 1.940 nařízení vlády a vyhlášek ministerstev a dalších ústředních orgánů. K tomu přidejme mezinárodní smlouvy a předpisy EU a (podle odhadu Ministerstva vnitra) asi 100.000 obecně závazných vyhlášek a nařízení obcí, krajů a hl. města Prahy. Funguje jakýsi "filatelistický zákon" - veškerý život je právo nebo maximálně sbírání známek (omluva filatelistům). Přijměme zákon a problém se tím vyřeší (kůrovec z našich lesů zmizí apod.). Stejnou logikou se ale dá říci, že za neřešení problému (za přemnožení kůrovce apod.) mohou naši poslanci a senátoři, protože k tomu nepřijali zákon.

V minulém volebním období Poslanecké sněmovny (2013-2017) bylo přijato 653 zákonů, z toho 598 novel. V současném volebním období (údaj z konce února letošního roku) bylo přijato 70 zákonů, z toho 63 novel. Naprostou většinu zákonů tedy představují novely zákonů přijatých v minulosti. Proč jsou ale novely vůbec potřebné? Odpověď by si zasloužila podrobnější zkoumání.

Zákon by měl upravovat věci důležité, a to jasným a pro adresáty srozumitelným způsobem. Nelze akceptovat pojetí, že ten, kdo chce zákon dodržet, potřebuje k tomu právníka. Zákony jsou pro lidi, kteří je dodržují (kriminálníci si se zákony moc hlavu nelámou), jenže ho bez právníků dodržet dost dobře nemohou.

V zákonech lze nalézt skutečné perly, např. že kdo se vědomě ujme osoby nebezpečných vlastností tak, že jí bez její nutné potřeby poskytne útulek nebo jí svěří určitou činnost, ať již v domácnosti, provozovně či na jiném podobném místě, nahradí společně a nerozdílně s ní škodu způsobenou v takovém místě nebo při této činnosti někomu jinému nebezpečnou povahou takové osoby (§ 2923 NOZ). Rozumí tomu vůbec někdo? A co na to říkají třeba neziskovky ujímající se nepřizpůsobivých spoluobčanů?

Některé zákony (třeba právě ten NOZ) přímo počítají s tím, že je "dotvoří" soudní praxe. Platí vůbec ústavní dělba moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní? Proč mají soudy tvořit či přetvářet zákony namísto toho, aby podle nich rozhodovaly?

Zvolení poslanci a senátoři se přes noc mávnutím kouzelného proutku mění na zákonodárce způsobilé navrhovat zákony. To, že nedokáží ani rozlišit právní normu od právního předpisu a legislativu od právního řádu, nevadí. (Ostatně to nedokáží ani novináři, kteří nás o dění v Parlamentu informují.) Asi není daleko od věci označit poslanecké návrhy jako "lidovou tvořivost". V současném volebním období bylo podáno (opět údaj ke konci února 2019) 145 poslaneckých návrhů zákonů, z toho 17 bylo přijato, 31 bylo zamítnuto nebo vzato zpět a zbývajících 97 je v jednání. Pro srovnání: v tomto období bylo podáno celkem 87 vládních návrhů zákonů, z toho bylo přijato 46, žádný nebyl zamítnut ani vzat zpět a zbývajících 41 je v jednání. Ke každému poslaneckému návrhu se vyjadřuje v 30 denní lhůtě vláda, což je krok nezbytný, protože je jejím úkolem resp. úkolem moci výkonné a soudní přijaté zákony realizovat. Probíhá k němu standardní připomínkové řízení, jehož se účastní celá řada legislativců a dalších odborníků na ministerstvech a dalších připomínkových místech, stanovisko vlády připravuje Úřad vlády a vyjadřuje se k němu Legislativní rada vlády. Kolik "člověkohodin" a nákladů je s tím spojeno vezmeme-li v úvahu, že naprostá většina poslaneckých návrhů přijata není? Nabízím "uzeninový zákon": člověk, který má rád uzeniny a respektuje zákony, by nikdy neměl být u jejich výroby.

Od profesionálního legislativce se vyžaduje nadstandardní znalost práva, ale i jeho fungování, znalost zákonem upravované věci a znalost legislativních postupů, pravidel a techniky. To ale nestačí. Každý legislativec je právníkem, ale ne každý právník má na to, aby byl kvalitním legislativcem. Stejně jako každý, kdo umí číst a psát se nestane Hemingwayem.

Zákonodárnou moc vykonává podle Ústavy vedle Poslanecké sněmovny i Senát. Marně budeme v Ústavě hledat to, že je "pojistkou demokracie" a ti, kteří to tvrdí, své tvrzení nedokáží uspokojivě vysvětlit. Jak ale Senát plní svou základní, tj. zákonodárnou funkci? Za celou dobu své existence přijal celkem 4 (slovy čtyři - sic!) zákonné opatření, a to při rozpuštění Poslanecké sněmovny v roce 2013. V současném volebním období bylo (ke konci února) podáno 14 senátních návrhů zákonů, z toho 5 bylo přijato, 6 bylo zamítnuto a 3 jsou v jednání. Senát nemusí projednávat každý návrh zákona předloženého mu Poslaneckou sněmovnou. Odhaduji, že Senát projednává ročně cca 50, maximálně 100 návrhů zákonů. Rozpočet jeho výdajů na rok 2019 činí 605.343.544 Kč. S notnou dávkou jízlivosti by se dalo říci, že každý zákon nás stojí v nákladech Senátu coby zákonodárného sboru 6 až 12 miliónů Kč.

Co říci na závěr? Pokud tento příspěvek přispěje k otevření diskuse nad naším zákonodárstvím, splnil svůj účel. Snahy měnit aplikační praxi, ať již v rámci moci výkonné či moci soudní, bez zásadních změn v pojetí zákonodárství, pokládám za snahy uchopit problém z opačného konce (viz např. úctyhodná iniciativa paní Vitáskové a jejího Institutu). Budeme pořád státem právníků namísto státem právním.