Jasnou odpověď nám na naši úvodní otázku přináší graf s vývojem držby zlata v bilanci české centrální banky za její stoletou historii.

Vývoj držby zlata v bilanci centrální banky od roku 1920 do května 2020

Poznámka: v tunách; období let 1939-1945 je ovlivněno válkou a přesuny zlata do Německé říšské banky, v grafu jsou uvedeny vykazované údaje centrální bankou; data za období let 1960-1967 jsou doplněna podle trendu, neboť tato data ve statistikách chybí, centrální banka však v té době dle dostupných údajů množství drženého zlata zvyšovala. Zdroj: Sestaveno autory z materiálů Archivu ČNB; ČNB ARAD.

Podívejme se však podrobněji na jednotlivá historická období, které naši sebevědomě-pokornou "stoletou dámu", tj. českou centrální banku, v držbě zlata provázely.

Od vzniku Československa až po období první republiky

Po skončení 1. světové války a rozpadu Rakouska-Uherska rozhodla vláda samostatného Československa o vytvoření tzv. zlaté rezervy. Účelem tohoto kroku bylo vytvořit krytí nově vzniklé československé měny a později rovněž zavedení "zlaté měny" (1). Základem zlaté rezervy se stalo 12 tun zlata. Toto množství zlata, které bylo dáno do vínku zrozené republiky, bylo tvořeno ze tří zdrojů. Prvním bylo zlato převedené z rozpadlé monarchie, tj. rakousko-uherské centrální banky. Druhým zdrojem bylo zlato ze sbírky na tzv. "zlatý poklad republiky" tvořené dobrovolnými  příspěvky (dary) obyvatel. Třetím pak zlato z odkupu od obyvatel či ze zavedené valutové půjčky, což byla čtyřletá 4% půjčka ve zlatě, stříbře a valutách.

Držba zlata od vzniku samostatného československého státu až do konce tzv. první republiky postupně narůstala, ale docházelo i k opačným pohybům, např. v letech 1936-1937 bylo prodáno 18 tun zlata, převážně k posílení devizového hospodářství (posílení potřeby volných deviz).  Zlatá rezerva se rozšiřovala díky povinnosti nabízet valuty a devizy státu (nejprve Bankovnímu úřadu při Ministerstvu financí a později Národní bance Československé), nákupem zlata nebo směnou drženého stříbra za zlato (2). Ke konci roku 1920 činily zásoby československého zlata 6,5 tuny a v roce 1921 to již bylo téměř 19 tun. Navíc do roku 1924 se zlatá rezerva navýšila také díky podílu na likvidaci Rakousko-uherské banky na více než 39 tun. Nejvyššího objemu pak držba zlata dosáhla během období první republiky v roce 1935, kdy činila téměř 100 tun. Většina zlata však byla alokovaná mimo území Československé republiky zejména ve Velké Británii a ve Švýcarsku s ohledem na potenciální hrozbu blížící se války a na na likviditu těchto prostředků.

Mnichovská dohoda a válečný stav

Po mnichovské dohodě a následném obsazení zbytku českých zemí nacistickým Německem se zásoby zlata dramaticky snižovaly. Národní banka Československá a později Národní banka pro Čechy a Moravu byla nucena na účet Německé říšské banky převést část měnového zlata (15 tun a posléze dalších více než 23 tun) a zároveň byla stažena podstatná část československého zlata z ciziny. Zlato uložené u Bank of England (3), dalších významných centrálních bank a část zlata uloženého u Banky pro mezinárodní platby (BIS) naopak Němci nezískali (jednalo se o téměř 33 tun). V Praze zůstalo po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava přes 6 tun zlata, a i ty byly nakonec v roce 1940 přesunuty do Německé říšské banky, stejně jako zhruba 1 tuna v dosud autonomní správě významných protektorátních firem (4).

Během německé okupace přišla československá centrální banka o 45,5 tuny zlata a po skončení druhé světové války získalo Československo nárok na navrácení 24,5 tuny zlata. Zlato nalezené na území Německa bylo pod tzv. zlatým poolem shromážděno na území Německa a následně rozděleno mezi jednotlivé země podle stanoveného poměru. K rozhodnutí o  rozdělení německého zlata došlo v roce 1946 po podepsání "Dohod o reparacích" a po ustanovení zvláštní Tripartitní komise složené ze zástupců vlád Spojených států, Velké Británie a Francie.

Poválečné období a socialistická éra

Národní banka Československá požadovala od Tripartitní komise navrácení 45,5 tuny zlata a zároveň podle Repatriačních dohod usilovala o vyjmutí mincí s numismatickou a historickou hodnotou ze zlatého poolu a jejich navrácení původním vlastníkům. Nakonec Československu připadlo pouze 24,5 tuny zlata a zmíněné mince nebyly vyjmuty ze zlatého poolu. Prvních 6 tun získalo Československo sice již v roce 1948, nicméně návrat dalšího zlata se poté zastavil, když Velká Británie a Spojené státy začaly požadovat splacení válečných úvěrů a vypořádání majetkových nároků (5). Situace byla nakonec vyřešena až 34 let poté. Mezitím (v průběhu 50. až 80. let) byla zlatá zásoba navyšována pomocí cílených nákupů zlata.

Ke konečnému vypořádání pohledávek a závazků z válečného a poválečného období došlo až v roce 1982, kdy Československo podepsalo s Velkou Británií a Spojenými státy náhradové dohody. Československo se tím zavázalo splatit požadované finanční náhrady a po jejich uhrazení mělo získat zbylé zlato, které mu přiřkla Tripartitní komise. Československo tak uhradilo Velké Británii 24,3 mil. liber a Spojeným státům 84,4 mil. dolarů a proti tomu obdrželo zbylých více než 18 tun "válečného" zlata, čímž vznikl i náš historicky nejvyšší stav zásob 112,4 tuny zlata.  Tímto krokem dospělo více než tři desítky let trvající poválečné vyrovnání ke svému konci.

Vznik České republiky

Konec Československé federace znamenal také rozdělení měnového zlata mezi dva nástupnické státy a jejich nově vzniklé centrální banky. Na Českou národní banku (ČNB) připadlo zlato ve výši 70 tun a na Národní banku Slovenska ve výši 30 tun. Následný vývoj držby zlata byl však v nástupnických centrálních bankách po Státní bance československé rozdílný. Národní banka Slovenska udržovala zhruba konstantní množství zlata ve svých rezervách (stále drží kolem 30 tun zlata), naopak Česká národní banka své zlaté rezervy významně snížila.

Období 90. let a současnost

V roce 1998 Česká národní banka velkou část zlata ze svých devizových rezerv prodala. Zlato v té době přestalo vyhovovat potřebám České národní banky jak z pohledu likvidity a bezpečnosti, tak i výnosu. ČNB navíc potřebovala navýšit devizové rezervy pro intervence na podporu české koruny po období měnových turbulencí. Česká národní banka tak prodala 56 tun zlata, čímž do budoucna získala vyšší likviditu a stabilitu výnosů, a zůstalo jí 14 tun zlata.

Česká národní banka využívá již od roku 1995 své zlaté zásoby zejména k výrobě zlatých mincí, což spolu s prodejem zlata v roce 1998 přispívá k postupnému snižování zlatých zásob. Oproti minulosti, kdy na přelomu 70. a 80. let minulého století byly vydávány československé dukáty, nyní  za utržené peníze nenakupuje zlato a neudržuje tak stabilní či mírně rostoucí výši zlatých zásob. ČNB pravidelně vydává zlaté mince v sériích (např. Deset století architektury, Kulturní památky technického dědictví, Mosty České republiky či Hrady) a u příležitosti výročí významných událostí spjatých s Českou republikou (např. k výročí Zlaté buly sicilské či příchodu Konstantina a Metoděje, k výročí upálení Mistra Jana Husa nebo k výročí vzniku Československa a zavedení československé měny). Navíc byla u příležitosti sta let česko-slovenské koruny vyrobena v roce 2018 vysokohmotnostní zlatá mince s nominální hodnotou 100 milionů korun, která měří v průměru 53,5 cm a váží 130 kg. Vzhledem k nízké výši zlaté zásoby ČNB (ke konci roku 2019 držela ČNB zhruba 8 tun zlata, tj. 0,257 milionu trojských uncí) je nízký také poměr zlata vzhledem k výši nominálního HDP nebo peněžní zásoby (ukazatel M2).

Zde je potřeba osvětlit aktuální, spíše symbolický nákup zlata do devizových rezerv ČNB. V roce 2019 schválila bankovní rada nový postup pro držbu zlatých zásob, jehož primárním cílem je udržet objem zlata ČNB na určité minimální úrovni. Nákup zlata má tedy zajistit především udržování určitého objemu zlata ve vlastnictví ČNB a do budoucna umožnit i splnění  závazků spojených se vstupem České republiky do Evropské měnové unie (převedením alikvótního množství zlata do kapitálu ECB).

Cena zlaté pamětní mince se skládá ze dvou složek, jednak z nákladů ČNB (cena za přeměnu zlaté hmoty do podoby zlaté mince) a jednak ze světové ceny zlata. Ta je do celkové hodnoty mince stanovena 5 dní před emisním dnem zlaté mince, a to jako průměrná cena dosažená na světových trzích za posledních 20 dní. Zjednodušeně řečeno, zvýšenou cenu zlata na finančních trzích nenese ČNB, ale de facto všichni kupující těchto zlatých mincí.

Sami autoři tohoto příspěvku si některé zlaté mince vydávané ČNB - nejen z pohledu jejich stavovské hrdosti - privátně kupují. Nicméně jedním dechem zdůrazňují, že držba zlata z privátního pohledu je motivovaná trochu jinak než z pohledu centrální banky, zejména pak té z řad vyspělých ekonomik. K tématu novodobé držby zlata v bilancích centrálních bank se blíže budeme věnovat v navazujícím blogovém příspěvku.

Zdroje:
Archiv ČNB (2019). Stav veškerého zlata. Praha: Archiv ČNB.
ČNB (2019a). Československé zlato. Praha: ČNB.
ČNB (2019b). ČNB chystá na rok 2019 oslavy 100 let koruny; symbolem je druhá největší zlatá mince na světě. Praha: ČNB.
ČNB (2019c). Numizmatika. Praha: ČNB.
NBS (2019). Devízové rezervy a cudzomenová likvidita. Bratislava: NBS.
ŠÍR, V. (2006). Financování čs. jednotek ve Velké Británii, zlatý poklad. Praha: Fronta.cz.

Poznámky:

(1) Zavedení "zlaté měny" mělo být třetí a finální fází prováděných Rašínových měnových reforem. Této fázi předcházelo provedení měnové odluky a deflační politika.

(2) Do roku 1929 totiž československá centrální banka držela ve svých rezervách i stříbro.

(3) Československé zlato uložené v Bank of England bylo použito na financování válečných výdajů československé exilové vlády.

(4) Jednalo se o Akciovou společnost dříve Škodovy závody v Plzni a Zbrojovku Brno.

(5) Vůči Velké Británii mělo Československo závazek v podobě: (i) úvěru, který exilová vláda čerpala od britské strany poté, co došly rezervy zlata uložené v Bank of England na financování organizace a výzbroje československé armády ve Velké Británii, (ii) tzv. mnichovského úvěru (úvěr ve výši 10 mil. liber získalo Československo od Velké Británie po mnichovské dohodě, aby mohlo překonat hospodářské těžkosti poté, co odstoupilo značnou část území Německu) a (iii) náhrady za znárodněný majetek, na kterou měla Velká Británie nárok podle smlouvy uzavřené s Československem v roce 1949. Spojené státy pak požadovaly finanční náhradu za znárodněný majetek bývalých československých občanů, kteří se stali občany USA.

Luboš Komárek, Iveta Polášková

Vyšlo na webových stránkách České národní banky.