Svatbu i krásnou svatební plavbu jsme si sice udělali, ale úřední či církevní požehnání našemu sňatku nám chybělo. Podruhé jsem se měl ženit na svátek svatého Václava, tedy na konci září, jenže to by si naše soudy, ministerstvo vnitra a vím já kdo nesměly vymýšlet nesmysly komplikující jen lidem život.  

Třeba ten, že na rozsudek o ukončení manželství potřebujete ještě jedno razítko, že ten rozsudek je skutečně platný. Toto razítko trvalo soudci, kterého pro jistotu nejmenuji, protože jeden neví, další měsíc a půl. Po předchozích zkušenostech jsem už ale naštěstí další hezké datum, tedy 28. října neplánoval a prohlásil jsem, že svatba bude, až se nám všechna ta razítka a papíry prostě sejdou. Což se stalo někdy počátkem listopadu. Na zámku ve Chvalech, kde už jsme měli objednaný ten říjnový termín svatby, nám sice nabízeli, že mají ještě pořád volno na krásné datum dvanáctého dvanáctý dva tisíce dvanáct a to i dvanáctou hodinu, ale mě už se prostě nechtělo tak dlouho čekat.  

A tak se budu ženit 17. listopadu a myslím, že vhodnější datum jsme si nakonec ani nemohli najít. Moje budoucí žena i já jsme totiž ze studentské generace, pro kterou je onen 17. listopad skutečně klíčovým datem v našich životech. Lída a její sestra Helena byli tehdy 17. listopadu na Národní třídě a schytaly i hezkých pár ran obuškem. Lída už v té době měla od soboty i tak trochu mojí dceru Nikolku. A když se na ní řítili s obušky rozběsnění těžkooděnci, tak v mateřské hrůze, že ji tam utlučou a Nikolka bude sirotek, se snažila zastavit rozzuřeného policistu výkřikem: „Nechte mě, já mám doma dítě“. Policajt na ní ale jen zařval: „Tak co sem lezeš ty krávo!“ a řezal dál.  

Jak Lída, tak Helena nakonec dostaly jen několik ran a s pár modřinami to celé přežily. Z krásné Heleny se pak stala „Mona Lisa revoluce“ a z mé Lídy je už dvojnásobná babička.  

Ze mě bude od soboty taky dvojnásobný dědeček, mám šestnáctiletého syna, za sebou dvacet let novinařiny a dvacet tři let báječného života. Těch dvacet dva let před listopadem 1989 také nebylo nijak hrůzných, to nemohu při vším odporu ke komunistům říci, ale novináře bych v té době asi dělat nemohl a zřejmě bych ani nechtěl. A život obecně tehdy za moc nestál.  

Toho sedmnáctého listopadu jsem na Národní třídě před dvaceti třemi lety nebyl. Dal jsem si na rok volno od studií a učil jsem na jedné základní škole na Jižním městě. O té demonstraci jsem se dozvěděl do jedné zvláštní dívky, s níž jsem tehdy zkoušel chodit. Na moji otázku, kdo to celé pořádá, mi odpověděla, že samozřejmě Socialistický svaz mládeže, což byl pro mě důvod na Národní třídě nebýt.  

O víkendu jsem ale už na Václavském náměstí byl a byl jsem tam i v pondělí, kde Václavák plný lidí zvonících klíči nakonec celou tu naši sametovou revoluci rozpoutal a rozhodl. Samozřejmě, v následujících dnech se to mohlo zvrtnout, mohlo to být krvavé jako o pár týdnů později v Rumunsku, nebo takové nechutně nemastné neslané jako třeba v Bulharsku, či se se to mohlo ještě pár let táhnout jako v zemích bývalého Sovětského svazu. A po pár letech Jelcina bychom tu mohli mít nějakého svého Putina, jako mají zřejmě už na věčné časy chudáci Rusové, kteří si té své svobody moc neužili.  

My tady tu naši listopadovou svobodu pořád ještě máme a přes všechny zápory a problémy, které tato svoboda přinesla, to je pořád ještě systém opravitelný a reformovatelný do podoby relativně spravedlivé, relativně blahobytné a smysluplné a spravedlivé společnosti. Přes všechny ty zlodějny, které se tady za posledních dvacet tři let odehrály, přes rozdělení našeho nevelkého státu na dva státy ještě menší, přes některé nedůstojné politiky ve funkcích vysokých i nejvyšších, přes všechny problémy Evropské unie, do níž zaplať Bůh už skoro osm let patříme, přes to všechno - to byla a jsou báječná léta.  

Báječná léta, které stojí za to oslavit, tento rok třeba naší svatbou, a i tento rok zapálit svíčku. Ale zapálit ji trochu jinak. Za Václava Havla, za Jirku Dienstbiera, za Václava Bendu a mnohé další odvážné lidi, kteří tu už s námi nejsou, ale bez nichž by tu nebyla svoboda, bez nichž by 17. listopad nebyl rozhodně datum, na které by se člověk chtěl ženit.  

Aby tomu tak bylo ještě dlouho, pokud možno i za naše, pokud možno ještě dlouhé životy, to vám i sobě přeje váš Luboš Palata.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.