Daleko srozumitelněji jim vysvětlovat, jak v letech 2013-2017 dobře vedla zemi a co nabízí do budoucna. Obnovit důvěru u lidí ve městech i na venkově, zaujmout mladé, nahradit politiky zasažené skandály. Dát dohromady široké středolevicové hnutí zastávající rozum i cit, modernizaci i solidaritu se slabšími, evropskou identitu i starost o rozvoj našich obcí a regionů.

V květnu ČSSD právem prosadila odvolání Andreje Babiše z postu ministra financí kvůli jeho dotačním a daňovým čachrům a úkolování novinářů. Bylo by tedy jistě zvláštní vtírat se mu teď, když mají poslanci ANO nad sociálnědemokratickými pětinásobnou převahu. Zapojení do vlády se zdá být receptem na ještě hlubší pád. Někteří řadoví členové ČSSD podepisují petici, že strana musí zůstat v opozici, aby si zachovala zbytek důvěryhodnosti. Třeba němečtí sociální demokraté se rozhodli pro odchod do opozice po daleko méně krutém volebním neúspěchu. Od Babiše si navíc udržují odstup též středo-pravicové strany.

V této v našich novodobých dějinách tak dramatické chvíli je však potřeba položit si otázku, co je v zájmu ČR? Je zodpovědné, obrátit se k Babišovi zády a vehnat ho tak do náruče krajní pravice a komunistů? Je-li ČSSD státotvornou stranou hlásající společenskou soudržnost, má vyklidit pole stranám, u nichž existuje riziko, že skoncují s nezávislostí justice a veřejnoprávních médií? Je možné být slušnou demokratickou opozicí vůči autoritářským hnutím, v jejichž žebříčku hodnot stojí mocenský zisk nad pluralitní demokracií a která jsou ochotna vést demagogické a nenávistné kampaně? Jsme natolik ústavně stabilní zemí jako Německo, aby si demokratické strany mohly dovolit čtyřletý odpočinek v opozici?

Babišovo ANO je programově flexibilní až prázdné – jde mu hlavně o co největší tržní a mocenský podíl. Činnost vlády bude tedy ochotno přizpůsobit těm, kdo mu umožní vládnout.

V nejlepším zájmu České republiky by byla vláda, která posílí naše ukotvení v EU a bude usilovat o další sbližování životní úrovně se západem – ne však jen pro vyvolené, ale pro všechny. V zájmu ČR je hospodářská politika založená na sociálním dialogu mezi vládou, zaměstnavateli a odbory. Vláda usilující o modernizaci a zároveň sociální soudržnost. Vláda, která dále výrazně zvýší platy učitelů a další investice do kvalitního vzdělání. Tento program chtěla sociální demokracie po volbách prosazovat.

Pokud by se vedení ČSSD odhodlalo nabídnout Babišovi a některé ze středopravicových stran společnou vládu, bylo by nasnadě podezření, že jde „zase jen o koryta". Oportunismus a bezpáteřnost horší než u lidovců, znělo by v nejedné hospodě.

Ospravedlnitelné by takovéto rozhodnutí bylo jen tehdy, pokud by byla ČSSD schopna dokázat – a lidem zpříma vysvětlit – že tady a teď nejde o stranu a její volební výsledky za pár let. Jde o zájem naší republiky jako celku, o další směřování státu: buď do Evropy, nebo pryč. Buď k široké prosperitě a občanské svobodě, nebo k podřízenosti oligarchickým zájmům úzké skupinky vyvolených. Buď ke společnosti založené na hodnotách svobody, demokracie, solidarity, tolerance a rovných příležitostí, nebo ke společnosti plné sobectví, manipulací, podvodů, xenofobie a nenávisti.

Důkaz statečnosti a nezištnosti by ČSSD mohla předložit tím, že by do vlády nenavrhla žádného ze svých poslanců ani bývalých ministrů, ale jen nestranické odborníky. ČSSD by nabídla při hlasování o důvěře podpořit vládu zavazující se k výše uvedeným sociálně demokratickým prioritám. Bedlivě by pak z poslaneckých lavic sledovala, zda se nová vláda tohoto závazku drží.

Pokud by toto ČSSD dokázala, a pokud by díky ní vznikla relativně rozumná vláda, mohli by voliči tento státotvorný čin časem ocenit. Takováto vláda by byla pro ČR nesrovnatelně lepší než třeba menšinový kabinet ANO s podporou okamurovců a komunistů.

Nic by také ČSSD při tomto „státotvorném angažmá bez funkcí" nebránilo, aby se otevřela, omladila a obrodila tak, jak si většina jejích členů a sympatizantů přeje například tak, jak jsme nastínili v prvním odstavci.

Odvážné a moudré rozhodnutí je ovšem potřeba učinit teď, kdy se o vzniku nové vlády vyjednává, a nikoli ve chvíli, kdy už bude pozdě.

Lukáš Veselý, Václav Mls

Autoři pracují jako poradci poslaneckého klubu sociálních demokratů (S&D) v Evropském parlamentu. Text vyjadřuje pouze jejich soukromý názor.

Zdroj: cssd.cz