Jsme zaostalá země

V tomto žebříčku, který je založen na komplexním vyhodnocení každé země dle nejdůležitějších kritérií relevantních pro inovativnost a technickou vyspělost země, se Česká republika umístila na 28. místě, tedy nejen daleko za vyspělými státy, ale rovněž i za takovými zeměmi jako je Rusko, Polsko nebo Maďarsko.  V každém případě na chvostu zemí EU, což je katastrofální výsledek. Naše země byla před 2.světovou válkou mezi deseti nejvyspělejšími zeměmi, dokonce i v socialistické éře byla řazená mezi vyspělé země, toto je historický propad na nejnižší úroveň existence státu.

Inovativnost a technická vyspělost země je měřítkem nejen momentálního ekonomického stavu země, ale hlavně indikátorem, jak se dané zemi povede v blízkém budoucnu. Jestli bude oproti ostatním zemím zaostávat nebo je naopak předbíhat. My jsme v tomto ohledu tak slabí, že nás v blízkém budoucnu čeká jen trvalý propad mezi ostatními s námi srovnatelnými státy.

Naše zaostalost není jen technologická, ale zastaralý a neefektivní je v mnoha ohledech i náš společenský a státní systém. Naše vzdělávací soustava na úrovni základního a středního školství je nemoderní, často na úrovni 19.století, je více založena na memorování a biflování, než na pěstování dovedností a schopnosti spolupráce. Díky tomu vychováváme generace mladých lidí, kteří mají potíže uspět v globální konkurenci dnešního světa.

Dvě třetiny našich lidí nedosáhne na průměrný plat a sociální systém na to vůbec nereaguje, ačkoliv by měl ze své podstaty vyrovnávat velké nerovnosti. Máme zastaralý důchodový systém, o němž víme, že nebude mít dostatek prostředků na pokrytí penzí v budoucnosti.

Zdravotní systém disponuje daleko větším počtem doktorů než za minulého režimu, který měl lékařů dostatek, a přesto nám doktoři zoufale scházejí. Máme špičkové zdravotnictví, akorát že se špičková péče na všechny nedostane. Někde uvnitř systému je chyba.

Máme v Evropě ojedinělý způsob zemědělské jedno-plodinové produkce založené na obrovských farmách a lánech, který vede k masivní erozi orné půdy a k jejímu vysoušení a to zrovna v době, kdy díky klimatické změně dramatickým způsobem u nás nastupují tropická vedra a sucho.

Stavíme dálnice dvakrát dráž a třikrát déle než v sousedním Německu. Vystřídali jsme desítky ministrů dopravy, ale stále nějak nejsme s to přijít, jak na to.

Tento stav nedostatečnosti se přenáší i do společenské atmosféry, kterou charakterizuje jakási zapšklá otrávenost. Václav Havel to nazval „blbá nálada“. Lidé jsou isolovaní a opuštění, nic je pořádně nespojuje, každý jede jen na sebe a svou rodinu, na druhé v podstatě kašle. Zcela jsme ztratili důvěru v sebe jako společnost, chybí nám pocit vzájemnosti. Nejsme s to sdílet víru, že může existovat něco jako všeobecná dobrá vůle.  Naopak společnost je rozeštvaná různými křiklouny a extrémisty, kteří demagogicky a nesmyslně nálepkují, a tím rozdělují společnost. My ostatní tomuto neblahému zlozvyku nálepkování a rozdělování podléháme.

Jak je toto možné, jak se to mohlo stát? Vždyť ekonomika roste, nezaměstnanost je na rekordně nízké úrovni a zde se náhle vyjevuje, že stojíme nad propastí zvanou zaostalost.  Na vině jsou do značné míry dosavadní politické reprezentace, které uvažovaly jen v horizontu čtyřletého volebního období a až na výjimky prováděly politiku založenou na cíli: být znovu zvolen.  Chyběla nejen vůle, ale i kompetence k formulování a prosazování moderní vize pro naši zemi. Namísto toho politici u moci doslova projídali budoucnost s heslem po nás potopa.

Levice založila svojí politiku maximalizaci sociálních benefitů z veřejných peněz, aniž by se více starala také o to, jak naše bohatství vytvářet a kde vzít na stále větší sociální výdaje. Pravice všechno svěřila volnému trhu, který ovšem ani zdaleka neřeší všechny problémy a navíc v době globální ekonomiky postavené na velkých nadnárodních firmách odstavuje malé a střední státy na vedlejší kolej. Ani levice, ani pravice nenašly odpověď na globální výzvy. Navíc ať už vědomě či nevědomě ponechali stát a jeho struktury na pospas finančním a ekonomickým zájmům, takže ekonomika prorostla do politiky natolik, že se politika stala v mnohém ohledu služkou ekonomických zájmů.

Co s tím

Ze všeho nejdřív musíme obnovit důvěru v sebe jako společnost. V sebe jako společenství lidí spojených všeobecnou dobrou vůlí. To je první krok k obnově naší společnosti. Znovu v sobě nalézt důvěru v to, že svět může být lepší, že my se o to můžeme přičinit. Sebevědomí nám nechybí, sami sobě věříme, že můžeme uspět v našem individuálním životě. O tom není pochyb. Ale jde o naší společnost jako celek, o naší zemi. Bez celkového postupu vpřed, bez pokroku a progresivního směřování naší země, našeho státu, naší ekonomiky se stejně nikam daleko nedostaneme.  K tomu potřebujeme étos, tedy něco nadosobního, povznášejícího, založeného na sdíleném mravním nároku, který je nad námi a jemuž se zodpovídáme.

Étos se nedostaví sám od sebe. Musíme se spojit na nějaké jasné vizi dalšího směřování naší země. Na vizi, která půjde daleko za horizont jednoho volebního období, tedy za horizont běžného politického provozu. Před námi stojí celá řada úkolů, které je třeba splnit v rámci povznesení naší země.

Domníváme se, že je třeba učinit následující kroky k nápravě situace:

Formulovat dlouhodobou strategii hospodářského a technického rozvoje České republiky a na jeho základě zavést systém státních pobídek na technický rozvoj firem, zejména na výzkum a vývoj. Tím se zajistí maximální technický pokrok a následně růst produktivity práce a ekonomický růst.

Zvýšit podstatně platy učitelům a zvýšit jejich počet,  současně uskutečnit reformu způsobu výuky směrem k pěstování dovedností, schopnosti spolupráce na bázi kreativní výuky s účastí žáků. Tím se zajistí kvalitní vzdělání pro naše děti tak, aby obstály v globálním světě.

Vytvořit systém sociálních pobídek pro lidi s podprůměrnými příjmy tak, aby se všichni pokud možno rovnoměrně podíleli na prosperitě. Tím se odstraní nespravedlivá nerovnost a podpoří sociální koheze e společnosti.

Transformovat úřady práce v efektivní organizace schopné maximální rychlostí vracet nezaměstnané do pracovního procesu. Je třeba věnovat maximální péči lidem, kteří se ocitnou  v tísni. Nejde jen o efektivní řešení nezaměstnanosti, ale i o to, že na to lidé nezůstanou sami.

Reformovat dotační systém v zemědělství tak, aby podporoval schopnost  krajiny udržovat vodu a bránil erozi zemědělské půdy. Tím se zajistí přirozená schopnost krajiny udržovat vodu a nebude se ohrožovat produkční schopnost půdy, zabrání se její erozi.

Samotný technický rozvoj určitě přinese růst produktivity práce a následně i růst životní úrovně. Ale to nestačí, musíme se opět na základě společného étosu a vize spojit v jeden státní celek, v jednu republiku, v jednu zemi, o niž nám jde, pro niž jsme ochotni leccos obětovat, za níž neseme odpovědnost a na kterou chceme být hrdí.

Svým podpisem pod tento manifest se zavazujeme, že nebudeme dále nečinně přihlížet k úpadku naší země.