Pokud něco dokáže lidi definitivně odradit od své „občanské povinnosti“, je to politická reality show, která by se mohla jmenovat „Peč, s kým můžeš“. Nejedná se ovšem o žádný kulinářský pořad. Z této „kuchyně“ spíš bolí břicho – a zvedá se žaludek.

Máme zcela zapomenout, kdo chtěl podporovat developery, a kdo se bil do prsou, že těm tady pšenka nepokvete. Stejně tak máme mít amnézii v případě různých kauz, které mj. šetří orgány činné v trestním řízení. Z „padoucha“ se zkrátka stává „hrdina“ a všichni jsou „jednou šťastnou rodinou“, jak se o tom zpívá v Limonádovém Joeovi.

Vládní i opoziční strany si mezi sebou předhazují, kdo je kde jako potenciální partner (ne)přijatelný. Někde situace připomíná Jiráskův román Proti všem, málokde se však dozvídáme, jaký program výsledná koalice hodlá prosazovat – a jak se tento program slučuje s tím, s čím šli jednotliví aktéři do volebního klání.

Programy ale nějak všeobecně ztrácejí u těch, kteří na ně lákali, po volbách na významu. Volič pak sleduje příběhy, které si v zápletkách nezadají s televizními telenovelami. Tu se dozvíme, že se všichni spojili proti hnutí (spíše straně) ANO, onde jsme zase svědky, jako s ANO nacházejí řeč komunisté i různá hnutí. Člověk pak nestačí žasnout, jak velikým koaličním potenciálem tyto subjekty disponují. Bohužel to bývá na úkor potenciálu obsahového. Protože je těžké se na jedné straně vymezovat vůči oligarchizaci společnosti – a na druhé vyprávět anekdotu o tom, jak všude okolo zuřila oligarchizace, jenom na úrovni koalice rozkvétala demokracie.

Babišovi se vlastně daří mistrně strhat veškeré nálepky i polarizační znaménka. Dokáže, že s ním budou mluvit komunisté, „radikální hnutí“, ale i ta Topka.
Stačí se podívat do Prahy, která by vzhledem k politickým veletočům mohla dostat přídomek „bez hranic“. Za primátora zde patrně nebudou zvoleni (aspoň podle plakátů) „jediný slušný kandidát“, ani muž, jenž sliboval, jak Prahu nikomu nedá.

I když o druhého jmenovaného prý jeví zájem sám A. Babiš.

Není to tak dlouho, co jsem o Hudečkově kampani psal. Škoda, že jsme po Hudečkovi nechtěli, aby v tom, koho má na mysli, byl konkrétnější. Zatím to vypadá, že ze všech původních zel vadí Hudečkovi nejvíce domovská TOP 09.

ANO se ohání tím, jak je nedůvěryhodný Onderka v Brně – a proto dá od tamní ČSSD ruce pryč. Stejný metr ale zjevně neuplatňuje v případě pana Hudečka. Nebo kauza Opencard je již uzavřenou kapitolou, kterou není třeba více rozpitvávat?

Praha přitom pamatuje velkou koalici ČSSD s ODS, pamatuje nástup Hulinského k moci – i jeho pád.

ČSSD má v Praze vůbec zvláštní postoje. Než by podpořila senátorského kandidáta Václava Lásku, který se z hlediska práva vyjádřil ve smyslu, že jednání exposlanců ODS (když umožnili prohlasování zákonů, s nimiž do té doby tvrdě nesouhlasili, aby zakrátko zasedli ve velmi lukrativních pozicích) je trestným činem, podpořila P. Žáčka (jehož působení v Ústavu pro studium totalitních režimů tatáž strana nehodnotila jako nejšťastnější) za ODS. Asi proto, že ODS má v Praze velmi cenné a bohaté zkušenosti, o nichž by například exstarosta Jančík mohl sepsat paměti. Nebo proto, že ČSSD dodnes neuznala důvod k pádu Nečasova kabinetu – a na Ištvana se dívá jako na podivného šarlatána. Není to tak dávno, kdy se div neobjímala s TOP09 v jejím plamenném boji proti „diktátorovi“ Zemanovi. Copak ČSSD nezajímá, zda některé zákony nebyly odsouhlaseny prostřednictvím trestného činu – a měly by být tedy neplatné?
Celé toto dění připomíná formou i obsahem absurdní drama. Jak jinak si lze vysvětlit slova Andreje Babiše na adresu Tomáše Hudečka: „Má zkušenosti z magistrátu. Nemám povědomí, že by dělal kšefty. On se musí rozhodnout. Určitě ví, proč to udělal a co bude dělat."

Skoro se chce po vzoru některých zpovídaných sportovců dodat: „Tak určitě.“ TOP 09 se několikrát chlubila tím, že ví, kam jde – i co chce. Takže pan Hudeček nepochybně ví, proč co udělal – i co hodlá dělat nadále.

Pouze vyvstává otázka, na co všechno ANO „prostě dohlédne“? Aby vše v poklidu pokračovalo podle vlastních not – a aby si tento politický subjekt vybudoval pozici někoho, s kým jde každý – a ochotně? V dalších volbách se tak ANO na předvolebních plakátech bude patrně chlubit sloganem: „Ať je děvkou nebo pannou, každá ráda půjde s ANO“. A o to přece jde – zbourat ideologické zdi a přesvědčit co nejvíce lidí, že jedině pan Andrej všechno zařídí.

V odborech má zatím skutečnou opozici (a nejenom poslušnou loutku hájící jeho zájmy), na parlamentní půdě ale zákopy obratně zasypává. Dokonce tak vehementně, že i do té doby nepřehlédnutelný hráč Kalousek zůstává rozpačitě postávat stranou a marně vyhlíží svého Johnyho, který zavolá, že Baby přece nebude sedět v koutě.

Zahnáni do kouta si ovšem mohou připadat mnozí voliči, kteří se snažili rozhodovat podle svého svědomí a zodpovědně. Možná to všechno pro ně ale přece jenom svoji cenu má. V praxi se jim, přímo po vzoru Komenského, na názorném příkladě ukazuje, že nové tváře ani nové politické subjekty ve stávajícím politickém systému nic nového pod sluncem nepřinášejí.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami