Švédští demokraté, Sverigedemokraterna (SD - ZDE), jsou z celého místního politického spektra nejvíce skeptičtí vůči imigraci z třetího světa. V celostátním parlamentu, Riksdagu, sedí od roku 2010 (ZDE). Tehdy měli jen 5,7 procenta hlasů a dvacet poslanců ze 349 celkem. Od té doby jejich volební výsledky vzrostly. V posledních švédských volbách získala SD 17,5 procenta (ZDE), což bylo více než minule, ale méně, než se čekalo.

Švédská politika se tradičně dělí na dva bloky (levicový a pravicový), v případě SD se ovšem oba bloky shodly, že s nimi nechtějí mít nic společného. Tomu se obvykle říká sanitární kordon (ZDE) a ten byl naposledy potvrzen ještě v lednu tohoto roku (ZDE), kdy dvě menší středopravé strany raději podpořily menšinovou levicovou vládu (ZDE), jen aby SD nezískala na vlivu. Tím ovšem zároveň „podrazily“ svoje spojence na pravici, se kterými předtím po patnáct let vytvářely tzv. Alianci (R.I.P. - ZDE).

Důvody k tomuto kordonu jsou všelijaké, hodně se hovoří o nečistých kořenech partaje, která ve svých počátcích skutečně přitahovala tvrdé rasisty; nicméně její současný předseda Jimmie Akesson se poměrně dost snaží její obraz v tomto smyslu očistit, i za cenu vyhazování zjevně problémových jedinců (ZDE). Osobně bych odhadoval, že jde i o to, že politické Švédsko se příliš sžilo s vlastním obrazem coby humanitární supervelmoci, a nechce si připustit, že mezi voliči došlo v imigračních záležitostech k trvalé změně nálad.

Pomineme-li nepřímý vliv skrze rostoucí preference, měli Švédští demokraté na celostátní scéně dosud jen jeden okamžik úspěchu, a to roku 2014, kdy „sestřelili“ státní rozpočet (ZDE) tehdejší levicové vlády a nebylo daleko k předčasným volbám. Na regionální úrovni už tak izolovaní nejsou, v městečku Hörby na jihu Švédska získali loni prvního starostu (ZDE) a v několika dalších městech pomohli sesadit sociální demokraty (ZDE) a podporují pravicové městské rady z opozice.

Vláda, kterou začátkem roku 2019 vytvořili sociální demokrati se Zelenými, od počátku spoléhala jen na velmi těsnou podporu v parlamentu. Sám předseda vlády Stefan Löfven je poslední dobou nepopulární, dokonce má v celostátním švédském průzkumu horší výsledky než Akesson sám.

Preference sociálních demokratů během posledního roku poklesly a preference SD naopak vystoupaly, i když to ještě není záruka volebního výsledku; SD měla velmi vysoké preference už za migrační krize v letech 2015–2016, ale nakonec nesklidila tolik hlasů, v kolik doufala. Každopádně v současnosti by levice vládu neposkládala ani přibližně a Zelení se pohybují na samostatné hranici volitelnosti.

Což zákonitě v pravicových stranách vede k otázce, co dělat, aby se zase dostaly k moci. A je patrné, že bez pomoci Švédských demokratů by to v takových číselných poměrech nešlo.

První stranou, která vyjádřila otevřenost k nějaké spolupráci se Švédskými demokraty, byla menší strana KD (křesťanští demokraté), jejíž předsedkyně Ebba Busch Thor v březnu 2019 řekla, že se chce bavit „se všemi stranami“ (ZDE). To bylo na švédské poměry něco jako revoluce a voličům to zjevně nevadilo; podpora KD dokonce nějakou dobu vystoupila nad deset procent.

Ke skutečně zásadnímu posunu ale došlo před pár dny. Tradičně největší stranou na pravici bývali Umírnění čili Moderaterna, jejichž předseda Ulf Kristersson se ještě loni zaklínal, že se Švédskými demokraty nebude „vládnout, spolupracovat ani mluvit“ (ZDE). Nicméně doba nemluvení očividně skončila, protože tento týden se Akesson a Kristersson poprvé osobně sešli (ZDE), aby probrali možnou spolupráci na důležitých tématech v parlamentu. A šéf Umírněných Ulf Kristersson k tomu pak napsal toto:

„Umírnění a Švédští demokraté jsou odlišné strany s odlišnými ideologiemi a na některé věci máme jiný názor. Navzájem se však k sobě chováme s respektem a v některých důležitých tématech přemýšlíme stejně. Co se těchto témat týče, chtěl bych samozřejmě, abychom spolupracovali i v parlamentu.“ (ZDE)

To je panečku posun od „nebudeme se s nimi bavit“, že? Najednou se k sobě chovají s respektem. A stačil k tomu jeden rok.

Co se stalo? Určitě k tomu přispěla „zrada“ menších koaličních partnerů na pravici, kteří podpořili menšinovou levicovou vládu. Určitě k tomu přispěl i vývoj volebních preferencí a neoblíbenost současného premiéra. Ale svůj podíl měla možná i letošní vlna výbuchů, kterou dnes řeší i notoricky zdrženlivá BBC (ZDE). Nemluvě o pár (ZDE) spektakulárních (ZDE) vraždách (ZDE).

Realita se zkrátka nakonec vždycky nějak prosadí, jenom někdy pomalu a jindy rychleji.

(Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.