„Islám patří k Německu,“ pravily významné osobnosti (ZDE), jako například bývalý německý prezident Wulff nebo stále ještě úřadující kancléřka Angela Merkel. Nicméně i toto nové pravidlo má určité výjimky, o které se vede kulturní boj. Mezi ně patří mnohoženství, islámem schvalované (ZDE), leč pro evropskou veřejnost stále značně nestravitelné. Podle německého práva (ZDE) je ostatně uzavření vícenásobného manželství v Německu samotném trestným činem.

Současná (poněkud rozklížená) velká koalice připravuje novelu zákona o nabývání německého občanství, pojmenovaného elegantním a snadno vyslovitelným slovem Staatsangehörigkeitsgesetz. Převážně jde o zpřísnění, motivované nedávnou neblahou situací kolem zajatých bojovníků Islámského státu s německým pasem. Aktuálně jich v kurdských vězeních sedí celkem 51 (ZDE).

SRN by se těchto vysoce hodnotných spoluobčanů ráda úředně zbavila, aspoň těch, kteří kromě německého vlastní i nějaké jiné občanství (Doppelpass; podle mezinárodních smluv - ZDE, v západním světě vesměs platných, nelze nikoho zbavit jeho posledního zbývajícího občanství, i když některé státy to kreativně obcházejí - ZDE). Tak postupovala třeba Velká Británie v případě Šamímy Begum (ZDE), zvané „džihádistická nevěsta“.

Jenže platné německé zákony to neumožňují (ZDE). Lze sice odejmout občanství někomu, kdo šel bojovat za armádu cizího státu, ale Islámský stát nebyl Spolkovou republikou nikdy oficiálně uznán, takže z hlediska zákona je to jen tlupa loupežníků; a Němci jsou obecně na odebírání občanství velmi opatrní, a to i v případě loupežníků s krví na rukou, protože Třetí říše používala tohoto instrumentu hojně a tvrdě, například vůči německým Židům (ZDE). Takže na něm dodnes lpí historické stigma.

Proto tedy plánovaná novelizace (ZDE), podle které by důvodem k odnětí občanství mělo být i angažmá (ZDE) v různých diplomaticky neuznaných teroristických milicích. Zákon nemá retroaktivní účinek, tudíž případ jednapadesáti zajatých džihádistů se tímto postupem řešit nedá; ale aspoň by měl platit pro všechny budoucí Islámské státy a jiné výhonky globálního teroru, které nám ještě napříč světem vykvetou.

Když už se tak pracuje na novelizaci tohoto důležitého zákona, snaží se do nové podoby různí politici prosadit svoje připomínky. Ministerstvo vnitra vedené Bavorákem Horstem Seehoferem mělo několik svých myšlenek. Mezi ně patřilo právě i ustanovení, podle nějž by nabytí německého občanství mělo být zakázáno osobám, které uzavřely vícenásobná manželství.

Návrh má původ v aféře jistého Syřana (ZDE), který žije v Německu od roku 1999 a roku 2010 získal německé občanství. Jenže tento agilní mladík se v dubnu 2008 oženil v Německu a o pár měsíců později podruhé i v syrském Damašku, a to se svojí sestřenicí (ZDE), kterou předtím přivedl do jiného stavu. Na základě toho, že je manželem německé státní občanky, požádal později o německé občanství. Skutečnost, že se v Sýrii oženil podruhé, přitom před úřady zatajil. Prošlo mu to, ale v roce 2012 zjistila německá byrokracie přeci jen, jak se věci mají, a nedávno nabyté občanství mu po rok trvajícím procesu zpětně odebrala.

I zažaloval onen dobrý muž svoji novou vlast za to, jak mu tímto rozhodnutím ukřivdila. Správní soud v Lipsku rozsoudil loni jeho záležitost poněkud šalamounsky, v podstatě ji vrátil do Mannheimu k novému projednání pod jinými body zákona. Ale součástí rozsudku bylo i konstatování soudního senátu, že zákonodárce může nabytí občanství lidem vícenásobně oženěným či provdaným explicitně zakázat, bude-li chtít. Jinými slovy, že to není protiústavní čin.

A přesně to také mělo být v novele zakázáno, jenže když materiál doputoval na vládu, narazil údajně na skutečnost, že v sjednané koaliční smlouvě o takovém záměru není zmínka. Takže příslušný bod byl z návrhu zákona vyškrtnut (ZDE).

(A nejen on. Podle informací Weltu zmizelo ze zákona ještě další ustanovení, podle něhož by podmínkou získání německého občanství měla být vyjasněná identita žadatele. Viz tentýž článek z neděle 6.5. ZDE)

Kruciální nesouhlas vyslovilo ministerstvo spravedlnosti (ZDE), vedené členkou SPD Katarinou Barley. Koaliční partneři si následně opět začali vyřizovat své spory přes média. „Toto je naprosto nepochopitelné a neakceptovatelné jednání,“ prohlásil (ZDE) mluvčí frakce CDU Mathias Middelberg; a sám Seehofer řekl, že pozměňovací návrh, opět zakotvující zamítnuté body, podá znovu letos na podzim (ZDE).

Poté, co ministryně postřehla, do jaké PR katastrofy se těsně před eurovolbami zapletla, otočila o 180 stupňů a řekla (ZDE), že se Seehoferovým záměrem souhlasí a bude jej podporovat. Najednou už nebylo řeči o tom, co je a co není v koaliční smlouvě; k vyškrtnutí ze stávajícího návrhu zákona prý došlo jen kvůli „nezbytnému prověřování (notwendigen Prüfungen)“.

Die Welt se v této souvislosti vyptal na názor odborníka přes islám Mathiase Roheho z univerzity Erlangen-Nürnberg. Cituji v úplnosti závěr článku (ZDE): „Je pravda, že až dosud nemáme žádný přehled o tom, kolik neformálních vícenásobných manželství tu je.“ Nejsou to ale určitě „jen vzácné výjimky“. „Je důležité a legitimní, abychom hájili svoje principy. Musíme dát jasně najevo, že vícenásobné manželství odmítáme.“

Zároveň ovšem stojíme před „výzvou globalizovaného světa, ve kterém často vícenásobná manželství patří k normě“. Z hlediska ochrany ženy by mohlo například být důležité, aby mohla prosadit svůj nárok na výživné. „Nejdůležitější je, abychom v jednotlivých případech učinili chytrá rozhodnutí“.

To je podle mého názoru pěkný vzorek tzv. strašlivých keců. Myšleno: elegantně znějících, ale vnitřně rozporných.

Pokud má být v Německu vícenásobné manželství jasně odmítnuto, tak si zbytek světa i s jeho globalizací může trhnout chapadlem; od toho má přeci německý stát orgány činné v trestním řízení, aby jeho zákonnou normu vymáhaly.

A naopak, pokud bude Německo vícenásobné manželství v praxi tiše tolerovat, těžko se může tvářit, že samotný princip jasně odmítá.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.