Sofie Chrtková ve svém posledním článku popisuje ztrátu české suverenity z důvodu ekonomické závislosti na okolních zemích. Zcela jisto jistě má pravdu. Ekonomická suverenita jde ruku v ruce s politickou suverenitou i společenskou suverenitou. Jsme-li na někom závislí ekonomicky, jsme omezeni tedy i co do rozhodování v dalších otázkách, které nutně nejsou ryze ekonomické, ale ekonomiku částečně oslovují - a toto jsou de facto všechny otázky.

Klidně můžeme kritizovat polistopadové vlády, že zapříčinily „rozprodání" českého majetku západním firmám, ale otázka zní: „měly tyto vlády vůbec jinou možnost?". Domnívám se, že ne. Po roce 1989 jsme se mohli ubírat dvěma směry - jít vstříc západní Evropě, s tím, že nás, jako malou, ekonomicky slabou a na tržní hospodářství nepřipravenou zemi, globální kapitalismus pohltí. Vezme si to, co u nás má cenu a zbytek promění v popel. A toto se stalo. Druhá volba by byla, v zájmu „suverenity", se uzavřít před okolním světem, nekomunikovat s ním a nenavazovat s ním žádné styky a naivně čekat, že snad tímto jednou dorosteme do velikosti USA, abychom se pak náhle otevřeli a skoupili celý západní svět - tedy cesta Běloruska.

Domnívám se, že první volba byla nutné zlo, ale byla správnější. Samozřejmě, můžeme polemizovat o tom, že vše šlo udělat lépe, mírnější cestou pomaleji, ale stejně by k tomu došlo. Tržní ekonomika 20. a 21. století totiž není ekonomikou středověkou, kdy státy byly mezi sebou striktně uzavřeny, v mezinárodním obchodu panovala vysoká cla, aby se právě tato suverenita nenabourala, moderní ekonomika je globální, provázaná, jednoduchá a trendem je co nejmenší omezování takové ekonomické provázanosti. Každý je na někom závislý a nikdo nemá 100% suverenitu. Slabé státy jsou závislé na bohatých, ale i bohaté jsou závislé na těch chudších, protože bez nich by byly sami slabé - příklad: kdyby rozvojové země prudce zvýšily ceny za práci, tím zvýšily sice životní úroveň svých lidí, v důsledku by to znamenalo zchudnutí všech západních zemí, menší kupní sílu a v samotném důsledku i zchudnutí těchto rozvojových zemí, které by neměly již pro koho vyrábět. Ale jak z toho ven?

Právě díky tomuto se začaly zakládat různé mezinárodní organizace, které se snaží tento problém řešit. Na našem kontinentu je to beze sporu, u nás paradoxně tolik neoblíbená, Evropská unie. Členské země se vzdaly v určitých otázkách své suverenity a delegovaly ji na toto společenství, které se právě snaží regulovat nejen obchod uvnitř, ale i společenské otázky, ovšem pouze do té míry, do které je mu dána pravomoc zakládajícími smlouvami. A já teď asi mnohé překvapím, ale právě v tomto právě spatřuji cestu jak získat naši ztracenou „suverenitu".

Zkusím svoji úvahu vysvětlit na nám bližším příkladu. Studuji v Brně a sem tam jsem se tam setkávala s názory, že Morava by se měla oddělit od Čech. Jak úsměvné. Takové oddělení by znamenalo, že Morava by sice získala svoji „suverenitu" - ovšem tak jako my po roce 1989 by ji v zápětí ztratila, protože by stejně i tak byla pohlcena bohatšími státy a nejspíš znovu - Čechy, které by s ní měly i tak úzké vazby, ale zároveň by s ní neměly společný rozpočet a pouze by z ní profitovaly. Co to ve výsledku znamená, že ač by Morava měla svoji suverenitu, ta suverenita by byla jen pouhou oficialitou a dočasným opiem na moravské nacionalisty, kteří by se nakonec stejně ze svého „moravského" snu probudili, tak jako se mi probouzíme nyní z našich snů, které jsme začali snít před 22 lety. Mnohem větší suverenitu má Morava v rámci jednotné ČR, kdy by prostě demokratickým způsobem spolurozhodovala o politice jak Čech, které jsou ekonomicky silnější a svým způsobem ji mohou zneužívat podobně, jako my se můžeme cítit být zneužívaní zahraničím, tak o politice své Moravy. Tímto právě tvořit politiku tak aby byla solidární i se slabšími regiony.

Stejně tak je to v rámci Evropské unie. Její problém je v tom, že uvnitř jsme ekonomicky propleteni jako jeden stát, ale politicky již ne. Tudíž z toho vycházejí veškeré společenské nerovnosti a absence solidarity těch států, co profitují z nižší úrovně států druhých. Dojde-li k upevnění politických vazeb mezi státy a posílení demokratického prvku na území unie a posílení pravomocí, vidím toto jako jednoznačný profit z prohlubování vzájemné spolupráce v rámci EU pro státy ekonomicky chudší a závislé na těch bohatších. Protože tyto slabší státy by nakonec mohly mluvit i do politiky bohatších zemí a ovlivňovat ji a prosazovat svoji sociální politiku. A paradoxně získat zpátky ztracenou suverenitu, která odešla po roce 1989 společně s naším kapitálem na západ. Tím, že budeme mít možnost mluvit do otázek státům, které nás takto „řídí", tím se nám alespoň částečně vrátí naše „suverenita".

Toto je v naprostém protikladu s eurofóbním učením o suverenitě, které vychází z Hradních komnat. Spatřuji za tím dva důvody, proč tomu tak je: pánovi na Hradu, ani jiným eurofobním subjektům nejde o naši suverenitu (jak jsem vysvětlila výše). Suverenita je pro ně jen prázdným předvolebním heslem, které se může vyplatit nyní, kdy se probouzíme poněkud rozladěni z našeho snu o demokracii.

Druhý důvod vychází z toho, že si musíme si uvědomit, že právě ti, co nejvíce křičí proti EU, tak ti byli právě strůjcem ztráty naší suverenity před 20 lety a nyní snad změnil názor? Otočili o 180 stupňů, když najednou hořekují nad ohrožením naší „suverenity"? Já se domnívám, že ne. Hrají pro stejnou stranu, jako hráli tehdy. Nejednotná Evropa nahrává právě bohatým státům, které mohou ekonomicky využívat slabší země a jejich nadnárodním podnikům. V jejich zájmu rozhodoval náš pan prezident během privatizace a v jejich zájmu mluví i nyní jako bezbřehý eurofób, který má plná ústa naší suverenity. Ale v jeho podání jde o obrovský výsměch celému našemu národu.

Možná si říkáte, že toto téma je zbytečné a myšlenka jednotné Evropy je mrtvá. Možná ano, možná ne. Jedno je ale jisté, pokud tomu tak je, tak tím hůř jedině pro nás. A měly by to být právě státy jako my, kteří by ji měli prosazovat, nikoliv se ji vysmívat, jak slepí hlupáci.

Publikováno se souhlasem vydavatele.