Pokud nějaký internetový vtipálek v těchto dnech přejmenoval naši zemi na Nečasov, nelze ho vinit z přehánění, neboť nečas zavládl v mnoha oblastech našeho života. Říká-li ruský prezident Medvěděv, že ruský politický systém se vyčerpal, o našem bych řekl, že mele z posledního.

Přetrvávají důsledky vnitřní nesourodosti vládnoucí koalice a ideové vyprázdněnosti opozice. Kdyby zde nebyl uvážlivý prezident, který používá své neformální autority  jako pojistky proti působení odstředivých tendencí v koalici,  vláda by asi konce roku nedožila.

Čas přinesl zvýraznění personální slabosti vládní koalice, která z nedostatku skutečně kvalitních osobností vysílá do významných funkcí zranitelné představitele, kteří se pak stávají žalostným terčem různých „odstřelovačů“. Žádná vláda před Nečasovou nebyla postižena tolika vynucenými odchody ministrů. Za těchto okolností ovšem působí zvláštně ticho kolem „kauzy ProMoPro“, která vážně ohrožovala postavení Alexandra Vondry: jako by došlo ke smíru mezi ním a jeho nelítostným pronásledovatelem Miroslavem Kalouskem. Nevadí mi to, protože jsem vždy tvrdil, že jde o mediální bublinu, která splaskne. Nicméně veřejnost by se měla dočkat rozuzlení, nechť je jakékoli.

Dříve nevídanou záležitostí byly výbuchy násilí a nepokoje ve Šluknovském výběžku. Ať se nám to líbí či nikoli, musíme připustit, že polistopadový režim podcenil a nezvládl sociální zadání začlenění romského etnika do většinové společnosti. Problém tak nezadržitelně narůstal, až dosáhl současných rozměrů. Uklidnění, zaplacené mohutným nasazením policie, nemusí být trvalé. Neznamená, že nastala idylka a není třeba se obávat dalších potíží. Spíše můžeme hádat, kde a kdy dojde k dalšímu výbuchu.

Na životní úroveň obyvatelstva stále více dopadají důsledky špatného hospodaření státu v minulosti i současné  evropské krize. Nůžky mezi chudobou a bohatstvím se dále rozevírají. Současně přibývá odhalení o nestydatém parazitování části politických a podnikatelských kruhů jak na veřejných rozpočtech, tak na majetku soukromých firem. Spektrum loupeživých praktik jako protikladu ke „škrtům“ a bolestivým úsporným opatřením je široké: předražené státní zakázky, úplatky, nemravně vysoké příjmy vysoko postavených lidí. Příkladem posledního úkazu jsou vysoké odměny, čerpané vedením potápějící se Sazky.

To vše dohromady podněcuje nespokojenost veřejnosti  a volání po změně. Zatím se ale ještě nenašel nikdo, kdo by trvale sjednotil nespokojence a hlavně srozumitelně řekl, co se dá udělat pro nápravu poměrů. Pokusila se o to strana Věci veřejné, která ale dávno ztratila tah na branku a postupně odplouvá do zapomnění navzdory zásadovému vystupování Karoliny Peake. Žádné další uskupení nespokojenců, jež by mohlo v budoucnu výrazně ovlivnit politické dění, zatím na obzoru není. Bezradnost ale vyvolává netrpělivost a ta posiluje pravděpodobnost krajních živelných řešení.

Rozporuplným závěrem vnitropolitického dění letošního roku byl pohřeb bývalého prezidenta, pana Václava Havla. Zhasl tiše jako svíce, nedlouho poté, co přijal konejšivé pohlazení od dalajlámy.  O co tišeji zesnul, o to hlučnější byly orgie kultu osobnosti, jež rozpoutali většinou lidé, kteří nesdíleli jeho osud disidenta. Ale našli se i nestydové, kteří jej začali hanobit dříve, než začaly obřady : na hodnocení mrtvých není přece třeba spěchat. Vrcholem absurdity byl monstrózní církevní obřad nad rakví nekatolíka. Jeho organizátoři si plně zasloužili morální facku od Petra Uhla, který se té nevkusnosti odmítl zúčastnit, a vysvětlil, proč. V tomto bodu se režie značně vzdálila od záměru přiblížit Havlův pohřeb poslednímu rozloučení s prezidentem Osvoboditelem.

Nyní se připravuje uložení ostatků do rodinné hrobky Havlových. Jsou-li přesné novinářské zprávy o úpravě náhrobní desky, patrně se nepočítá s tím, že by zde jednou spočinuly i ostatky paní Dagmar Havlové. Tak svět oplácí…

Od obecného se vracím ke speciálnímu, v tomto případě k  resortu spravedlnosti, který je dlouhodobě těžištěm mého zájmu. Ani v něm nedošlo k zásadní změně směru od vývoje v r.2010. V jeho čele nadále stojí Jiří Pospíšil, který je jako capo di tutti capi spoluodpovědný za zneužití moci státních zástupců ve prospěch bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Ani on, ani předseda vlády nepociťují trapnost situace, v které  nápravu korupčního zásahu a jeho následků včetně „popravy“ Renaty Vesecké zaštiťuje  právě on, jenž měl možnost, ba povinnost, nepravostem včas čelit.

Významným úspěchem bylo prosazení nového občanského zákoníku, v závěrečné fázi projednávání zpochybňovaného ze všech možných stran, přesto nakonec přijatého parlamentem nečekaně hladce. Slyšel jsem zlomyslnou poznámku, že řádné prozkoumání předlohy bylo díky mimořádnému rozsahu nad síly poslanců. Zda šlo o skutečný úspěch trvalé hodnoty nebo pouze o otevření cesty k obtížím pro soudy i účastníky řízení, ukáže až čas. Přinejmenším můžeme ale říci, že novelizace „staré“ občanskoprávní legislativy byla skutečně potřebná, jde tedy jen o míru její zdařilosti.

S nástupem nového nejvyššího státního zástupce nastal určitý pohyb ve státním zastupitelství. Došlo k přezkumu některých dříve uzavřených případů a k jejich obnově, jdoucí někdy až do zahájení policejních úkonů trestního řízení. Výsledky zatím neznáme, takže pouze můžeme doufat, že neprobíhá další výstavba Potěmkinových vesnic. Z větší části ale státní zastupitelství funguje stejně (dle mého laického názoru mizerně) jako dříve: změna v osobě nejvyššího státního zástupce se nemůže projevit ze dne na den.

Začaly také personální změny, což nepřekvapuje: také Renata Vesecká vyměnila celou řadu vedoucích státních zástupců. Měla spadeno zejména na předlistopadové prokurátory, bývalé členy KSČ. Ostatně Mirek Topolánek v ní viděl záruku, že bude zlomena moc těchto lidí. Další vedoucí státní zástupci ale  zaplatili za nesouhlas se zmanipulováním trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Po jejím odchodu byli posledně zmínění oprávněně rehabilitováni, bohužel se dostalo i na některé z první skupiny.
Státní zastupitelství nadále zůstává nejlépe zachovaným reliktem represivních orgánů protiprávního režimu. Něco více než jedna třetina státních zástupců jsou bývalí prokurátoři, převážně členové KSČ. Drží významnou část vedoucích funkcí. Vedení resortu a státního zastupitelství to nevadí a nijak to neřeší.

Pokračováním dosavadního vývoje je vyhrocená situace ve vězeňství. Přeplněnost věznic dosáhla kritických hodnot, přičemž několik tisíc odsouzených se vyhýbá nástupu trestu. Pokud by se v nich pohnulo svědomí a zaklepali by na brány věznic, nastal by kolaps. V poměru k počtu obyvatelstva máme více než dvojnásobek vězňů než sousední Rakousko a Německo. Hledám a stále nenalézám odpověď na otázku, zda jsme skutečně národem kriminálníků, či zda je na vině nesprávná trestní politika státu. V justičních přehmatech to není. Ty sice jsou hanbou této země, ale není jich tolik.

Pro spolek Šalamoun, který se snaží čelit justičním přehmatům a jejich následkům, byl rok 2011 obzvlášť špatný. Ministr spravedlnosti nevyhověl žádnému jeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, nebyl úspěšný žádný návrh na zahájení kárného řízení se soudci a státními zástupci, a již třetí rok pokračuje série zamítavých rozhodnutí o žádostech o milost prezidenta republiky.

Odsouzený mladý muž, o němž jsem psal v 350. „sloupku“ dne 30.prosince 2010, že po třech zprošťujících rozsudcích, zarputile rušených poslední soudkyní Václava Havla, po odebrání věci „neposlušnému“ soudci a takto vynuceném odsouzení za skutek, který nespáchal, dostal v předvánočním čase příkaz k nástupu trestu, je kupodivu dosud na svobodě. Využitím mimořádných opravných prostředků dosáhl odsunutí konečného rozhodnutí. Věc není pravomocně ukončena, ale změnu k lepšímu neočekávám. Mezitím stejný osud postihl ze stejných rukou dalšího třikrát zproštěného odsouzeného. Výsledek je ale tragičtější: přítelkyně odsouzeného neunesla zprávu o odsouzení svého dlouholetého partnera a vzala si život. Rozsudky nezasahují jen odsouzené…

Na závěr proto vystačím s mírně obměněnými posledními větami z 350. „sloupku“: Odsouzený, jenž si není vědom viny, je jako stovky jiných před ním a stovky těch, kteří přijdou po něm, postaven před rozhodnutí, zda se má s vědomím utrpěné křivdy pokorně odebrat do vězení, či zda má volit jako tisíce dalších život v ilegalitě s vědomím, že v případě dopadení půjde znova před soud, tentokrát za maření  úředního rozhodnutí. Přání veselých vánoc a šťastného nového roku by v dané situaci mohl chápat jako výsměch.

Co jsou proti takové hrůze sníh, mráz, výstřelky nepřizpůsobivých, zadluženost státu, pády ministrů? Zde jsme svědky svévolného zmarnění několika let lidského života, proti němuž jsme bezmocní. Nicméně ve společnosti vládne mezisvátková pohoda a tvrdošíjným žalobcům i neomylným soudcům určitě chutnal vánoční kapr, neb o správnosti svého úsudku nemají pochyb a jejich svědomí je čisté …

Vyšlo 29.12. 2011 na Politikonu jako 402. sloupek a na webu Šalamouna