Většina ostatních společensky naléhavých námětů zmizela z internetové komunikace. Valí se na něj kritika ze všech stran, ale i takový Jan Hnízdil je v přístupu k jeho úletu uměřený. Když Václav Klaus odkládal podpis Lisabonské smlouvy, proskočily zprávy o spiknutí, jehož cílem měl být odsun prezidenta do psychiatrické léčebny. Zdá se, že Miloši Zemanovi nic takového nehrozí, i když jeho náhlý příklon k mluvě tvrdého jádra jeho voličů by takové úvahy mohl vyprovokovat. Výzvy k resignaci jsou bezzubé, mohou ho nechat v klidu. Ví to, proto se nehodlá voličům omluvit za znevážení majestátu.

Asi se nikdy nedovíme, zda šlo o náhodný úlet nebo cílenou provokaci. V případě provokace by bylo zajímavé vědět, které náměty se za popraskem skryly, a zda jejich zastření bylo  úmyslné.

Rámus kvůli třem slovům je nadměrný: národ má takového prezidenta, jakého si zvolil. Současně by si kritici měli uvědomit, že zmíněný prezidentův úlet není jeho jediným výkonem.

Hůř než Miloš Zeman je na tom jeho mluvčí Jiří Ovčáček, který sám nic neprovedl, ale nechce-li přijít o dobré bydlo, musí před veřejností hájit nehajitelné nepřístojnosti svého výstředního pána. Bylo by lépe, kdyby Hrad mlčel. Čím více se lejno rozmazává, tím více a déle smrdí.

V dané mediální situaci nemá téměř smysl pokoušet se upozorňovat veřejnost na různé skryté hrozby společenského vývoje, protože se nedomohou pozornosti. Nicméně by bylo neodpovědné nezmínit se například o postupujícím zaplňování věznic, protože se nepozorovaně přibližuje okamžik, kdy budeme tam, kde jsme byli před amnestií z 1.ledna 2013 a nastane neřešitelná situace. Vězeňství nebude mít pro nově příchozí ubytovací prostory a peníze na jejich věznění.  Protože nová amnestie nepřijde, bude nutné zastavit přijímání vězňů. Beztak vysoký počet odsouzených, kteří nenastoupili trest a běhají volně po ulici, naroste do neúnosnosti a stane se významným bezpečnostním rizikem.

Možná, že úspěch nové snahy ministerstva spravedlnosti o zavedení monitorovacích náramků pro odsouzené k trestu domácího vězení a popř. pro vazebně stíhané by mohl oddálit nástup kritického stavu. Je naděje, že doslova za pět minut dvanáct se podaří napravit neodpovědnost exministra Jiřího Pospíšila, pro něhož byl v době přípravy nového trestního zákoníku  trest domácího vězení vlajkovou lodí usilování o zajištění jeho osobního prestiže, ale pro jeho uvedení do života neudělal  nic. Naopak zrušil tendr na dodavatele monitorovacího zařízení, vypsaný exministryní Danielou Kovářovou.

Samozřejmě nelze počítat s tím,  že by za daného mediálního hluku držitelé moci obrátili pozornost k otázce, proč právě Česká republika, která se oficiálně chlubí vysokou kulturní vyspělostí obyvatelstva, má vyšší kriminalitu než většina evropských zemí, popřípadě proč je u nás  podíl cizinců na složení vězeňské komunity podstatně nižší než jinde, proč se ve světle statistik projevujeme jako národ kriminálníků. Následně není naděje, že by se politické vedení státu zabývalo ochranou společnosti proti trvalému narůstání kriminality, která zhoršuje kvalitu života společnosti. Toto ovšem není věc k řešení pouze pro resorty spravedlnosti a vnitra, protože tento vřed nelze zhojit represí. Je to zadání pro celou politickou reprezentaci.