Při vstupu nezapomenu pozdravit svou babičku, která je přítomna díky části mého stolu-moře, vyrobené z dveří skříně, která ji provázela více než půl století. Pozdravím květiny. A vychutnám si ticho prostoru starého více než sto let.

V tomto prostoru, jehož každý centimetr vytvořil jsem vlastníma rukama, z přebytků průmyslové výroby, se cítím dobře, inspirativně. Je to prostor, který ve mně budí generátor nápadů pro další projekt, který zbaví tento svět dalšího odpadu.

Je to nejen prostor pro práci na počítači. Je nejen určen pro první E-MOTION metry ujeté těmi, kdož mají chuť stát se dalšími E-MOTIONEERy a na svých cestách nezanechávat nic než radost a smích, nejen ve vlastním srdci, ale i srdcích dalších.

Ač nemá pracovní montážní desku, svěrák, svářečku, pilu či 3D tiskárnu, nebrání mi to v tvorbě. Ta probíhá vlastníma rukama, jen za použití základních nástrojů, přesně tak, jak probíhala před stoletími, jen místo dřevěné rukojeti, mám k dispozici plastovou.

Možná se ptáte, co může v takovémto prostředí vzniknout.

Sen

A ne, jen jeden. Snů celá škála, a jeden krásnější než druhý.

Jak se rodí sen, Vám sice neukáži pod dohledem mnoha kamer, a profesionální televizní kamery, pod dohledem scénáristů, zvukařů a samozřejmě sponzorů, kteří slova volili by za mne, ale uvidíte, jak vznikají udržitelné dárky pro obchodní partnery a klienty, pro které láska k práci ceněna je více, než profit.

Když jsem video zaslal partnerům, dostal jsem na konci dne několik odpovědí, které obsahovaly v různých provedeních informaci o tom, že takto relaxovali naposledy při zhlédnutí reklamy s hrajícími si koťátky, pouštěné mezi televizními pořady v době, kdy programy byly jen dva, a jediná barva, přípustná davu, byla rudá.

Prostor, v němž pracuji, není však určen jen mně samotnému. Návštěvy jsou vítány a často, často jsou ve věku, v němž svět skrývá tajemství na každém kroku. A je jedno je-li věkem před-„produktivním“, či tom jenž věk „produktivní“ následuje.

Vidět druhé tvořit, je pro mne stejně emotivní, jako je tvorba samotná a vidím-li jak se oči se zaujetím sledují práci rukou a koutky úst se zvedají při prvním ohnutí materiálu do žádaného tvaru, či podoby, je to pocit, který měl jistě na mysli i velký učitel, který radil školu-hrou činiti a vzdělání tak přirozeným dělati.

Moje maminka celý život učila ve školce, můj dědeček celý život učil ve škole a já mám tu čest, sdílet se studenty, dětmi, seniory i pracujícími svůj sen a cestu, na které každý jediný, namísto otisků olověných bot nechává mávnutí křídel motýla, které pomůže vzduchu, aby zůstal dýchatelný, vodě, aby byla pitelná a ZEMI, aby byla místem pro život, nejen jich samotných, ale i dalších generací, kteří po nich, po nás přijdou a nebudou muset i díky nim žít na skládkách, ale na krásné planetě, které si budou vážit, jako svého domova,

Pak stejně jako já, budou se těšit z každé cesty do práce více, než z jedniček a nul imitujících pocit štěstí.