MUDr. Ivana Davida si vážím, ale v jeho projevu, který pronesl na pražské demonstraci „proti diktátu EU,“ která se konala dne 25. dubna (přečetl jsem si ho pod názvem Dříve země dobývaly armády, dnes nařízení Evropské komise – dostupný je ZDE), mě zaujaly spíše nepřesnosti a zavádějící tvrzení. Některá z nich mě přinutila k následujícím poznámkám.

Na korporace jsme všichni krátcí

Doktor David varuje před nadnárodními korporacemi, které se „snaží o absolutní vládu bez jakékoli opozice.“ K tomu podotýkám, že zkrocení nadnárodních korporací není právě lehký úkol, ale že by ho zvládlo samo malé Česko, není představitelné. Sama by pravděpodobně nepořídila ani země velikosti Německa.

Nechápu, jak Evropská unie ničí naše kulturní hodnoty a přepisuje dějiny, jak dále tvrdí Ivan David. Domnívám se, že to nejspíš neví ani on. Také mi není jasné, jak by přijetí několika set nebo tisíců uprchlíků byť i s muslimskými kořeny mohlo ohrozit naši kulturu. Pokud tím kandidát na europoslance myslí televizní seriály Ulice a Ordinace v růžové zahradě, tak to už hrůzou nemohu ani dospat.

Německo už nedohoníme?

Rád bych Ivana Davida upozornil, že existuje něco jako tradables (mezinárodně obchodované zboží). Ceny těchto tradables jsou všude (a hlavně to platí pro malé otevřené ekonomiky jako ČR) zhruba stejné. Lidská práce a její cena tradables naopak není. Vliv na to EU nemá vůbec žádný. A je už čistá nepravda, že poměr řekněme německých mezd k českým se za třicet let nezměnil. Před třiceti lety tvořily české mzdy asi jednu patnáctinu až jednu desetinu německých. Nyní jde o zhruba o jednu třetinu, což není tak špatný výsledek, ale přáli bychom si přirozeně lepší. Mzdy se vyrovnají teprve, až bude produktivita v celé naší ekonomice stejná jako v Německu, naše firmy stejně úspěšné a my to zas nerozkrademe. V USA po válce Severu proti Jihu trvalo 110 let, než se Jih dostal na 90 procent úrovně Severu. Naše (i moje) představy z počátku devadesátých let, že dohoníme německou životní úroveň za nějakých dvacet až třicet let byly prostě naivní.

A také není pravda, že EU nedovolí podporu vlastnímu vědeckému pokroku. Že neumíme vědu řídit, je náš vlastní problém. Další bolavou patou je, že naše školství zaostává a jeho úroveň je povětšinou nedostačující. Je smutným faktem, že 75 procent maturantů se nedomluví ani jedním cizím jazykem a to ho studovali minimálně deset let. Asi bychom se měli více věnovat zkoumání našich vlastních chyb, než je stále hledat jinde.

Nabízí se jen Evropa reálně existující…

Pravdou naopak je, že se EU zrovna nepřetrhne, aby zrušila daňové ráje (Bahamy, Kajmanské ostrovy ….). Není však v této nečinnosti jediná, podobně postupují i USA a další země. Je až dojemné, jak velké pochopení pro sebe všude mají mocní a bohatí. Je však také pravda, že to jsou právě vlády některých národních států v EU (Lucembursko, Irsko, Dánsko), které velkým korporacím umožňují „daňovou optimalizaci“. Evropská komise by celý proces ráda zastavila, ale chybí ji k tomu nástroje.

Ivan David „věří v Evropu“, ale jinou než je EU. Potíž je v tom, že žádná jiná Evropa není. Evropa není sušenka a my nejsme v supermarketu, kde si můžeme vybrat mezi padesáti Evropami. K dispozici je jen tahle naše, se všemi svými nedokonalostmi a problémy. Jde o útvar, kde velcí mají silnější hlas než malí. Od těch se čeká, že budou většinou držet h…. a krok. Ale panovaly někdy v dějinách jiné poměry? Malé státy nemají perfektní možnosti, jen ty nejméně špatné. Onou nejméně špatnou možností je dnes Evropská unie. Kdo tvrdí spoluobčanům, že se nabízejí jiné možnosti a vyzývá je, aby odmítli EU a počkali si na něco lepšího, vykládá pohádky. Měl by také dodat, že čekat mohou i několik set let.

Zameťme si před vlastním ZAMINI

Nebylo by lepší, aby naše Ministerstvo zahraničí se svými diplomaty začalo konečně pracovat a zaměřilo se na dlouhodobé posilování vlivu ČR v Bruselu (ale i jinde) a v EU hledalo dlouhodobé spojence pro uskutečňování dlouhodobých cílů ve prospěch České republiky? Nejspíš to nebudu jenom já, komu se zdá, že nám k tomu chybí intelektuální kapacita. Vždyť ani nejsme schopni definovat konsensuálně a nadstranicky národní zájmy. Mám pocit, že se naši politici, s výjimkou svých platů, nejsou schopni dohodnout vůbec na ničem. Místo souladu panuje obrovský zmatek. Teď právě řídí zahraniční politiku premiér, protože „ho to baví,“ jindy ji ovlivňuje prezident, někdy zas Ministerstvo zahraničních věcí. Já bych zkrátka chyby nehledal v Evropské unii, ale doma. Cílem by měly být inteligentní podpora školství, vědy a výzkumu, kultivace státní správy, konsensuální a dlouhodobá zahraniční politika. Na tahle témata ovšem asi velké davy na náměstí nedostanete.