Zcela jistě - největší politickou událostí posledních týdnů je prohlášení německé kancléřky Angely Merkelové, že se nehodlá již ucházet o nejvyšší post ve své straně – v německé vládní CDU.

Mnohé evropské listy Merkelovou již doslova pohřbily, když psaly - „zůstaneme tu (na evropském politickém kolbišti) sami!“

Angela Merkelová měla mezi Němci neuvěřitelnou autoritu. Takovou, že si mohla dovolit říci (dne – 15.9.2015 pro list FAZ) – „Jestli se dnes budeme muset omlouvat za to, že jsme uprchlíkům ukázali přátelskou tvář, pak tato země (Německo) není mou zemí!“

Inu - je to názor paní kancléřky, jistě má oprávnění něco takového prohlašovat.

Ovšem jiný názor vyslovilo asi 2000 občanů Německé spolkové republiky, kteří podali žalobu k Ústavnímu soudu, pro kancléřčino údajné „protiústavní jednání“.

Douška pro těch několik ústavních právníků u nás – Ústavní soud SRN nezkoumal, zda kancléřčino rozhodnutí bylo politicky správné, či nikoliv.

Takovou pravomoc německý Ústavní soud nemá.

Německý Ústavní soud rozhodoval, zda – čistě technicky – Angela Merkelová měla právo pozvat syrské uprchlíky do Německa.

A Ústavní soud po právu rozhodl, že kancléřka – jako designovaný kancléř se všemi pravomocemi - to právo skutečně měla.

Když jsem se dočetl, že německý Ústavní soud „šmahem“ zamítl všechny žaloby, poprvé jsem si pomyslel, že díky tomuto zamítnutí nabývá liberální demokracie velmi slušnou podobu novodobé „totality“ - i s Ústavní pojistkou.

Prakticky všechny velké deníky v Evropě si pospíšily s články na titulních stranách, že to pro Evropu znamená konec „jedné éry“.

Mají pravdu?

Pokud se má jednat o konec celé „jedné éry“ v Evropě, pak to ovšem není osobní rozhodnutí jedné kancléřky, ale je to záležitostí celého evropského kontinentu.

V celoevropském měřítku se německá kancléřka zapsala do dějin právě svým pozváním syrských uprchlíků do Evropy.

Toto „pozvání“ ji přivedlo do situace, kdy musela sama povzbuzovat německé voliče – přišlo ono legendární - „my to zvládneme - Wir schaffen das“ - 31.8.2015

Ale už v září toho roku musela Merkelová své „pozvání“ bránit – byla nucena říci doslova: „Je mi jedno, zda jsem vinna přílivem uprchlíků, ale dnes už jsou tady! - pro die Welt 27.září 2015“.

Vlastně teprve na základě tohoto pozvání museli liberální demokraté začít obhajovat svou politiku. Až do té doby šlo z jejich pohledu - vše hladce. Všechna důležitá politická rozhodnutí v Evropě byla v jejich režii.

Ale kromě problémů s některými jinými zeměmi (Itálie, Rakousko), se objevil i problém s víceméně striktním odmítnutím zemí Vyšegrádu.

Pravděpodobně už žádná jiná politická záležitost nedokáže sjednotit státy Vyšegrádu, jak to dokázalo toto ohrožení jejich národní identity.

Kromě mnoha politiků z řad EU, kteří se zasazovali o potrestání zemí Vyšegrádu, se v poslední době vyslovil v podobném duchu i Emanuel Macron.

Se svou „troškou do mlýna“ Macron přišel jen několik dní před svou návštěvou České republiky, kam zavítal u příležitosti oslav vzniku československého státu.

Podobně - podíváme-li se na vztah Angely Merkelové k české „kotlině“, není bez zajímavosti, že ač se za celou svoji kariéru nikdy nevyslovila k „vyhnání našich sudetských spoluobčanů“, jen několik týdnů před oslavami naší státnosti, poprvé vyjádřila své stanovisko k tomuto aktu:

„Pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce“ podle kancléřky Angely Merkelové, „neexistovalo morální ani politické ospravedlnění.“

To vše v roce oslav stoletého výročí zrodu naší republiky.

Není jednoduché býti politikem malého státu v dnešním globalizovaném světě.

Věnuji se těmto dvěma politikům, jednak protože oni oba poctili naši zemi při oslavách stoletého výročí naší státnosti, jednak proto, že oni oba jsou vůdčími představiteli liberální demokracie, a také proto, že oni oba „jsou v pohybu“.

„Pohyb“ kancléřky Merkelové byl zmíněn výše.

A nejčerstvější zpráva z Francie nám říká - „Národní sdružení Marine Le Penové vůbec poprvé v průzkumu pro květnové volby do Evropského parlamentu předběhlo stranu prezidenta Emmanuela Macrona Republika v pohybu.“
Nehodlám podceňovat čtenářův důvtip, ale - je tedy Evropa v pohybu?