Pan profesor Halík je literárně nesmírně činný autor a jeho myšlenky nezůstávají uzavřeny jen v jeho knihách. Diskutuje se o nich na webu, bývá často citován v tisku, i v knihách jiných autorů. Dává rozhovory. Pan profesor zvěstuje Krista.

Pokud jde o mne, já jsem se už před léty vydal „na hon“ po stopách vysvětlení, proč vlastně člověk věří. Moje neštěstí ovšem je, že já sám nejsem nadán darem víry.

Dnes k nám do Evropy islámští uprchlíci přinášejí kulturu „jinou“, byť i tato kultura vyrůstá z abrahámovských kořenů. Nicméně je to přece jen kultura, jež se s tou evropskou – nelehko sžívá. A tak - jako Evropan, pustil jsem se do pátrání po kořenech evropské kuktury s obzvláštní horlivostí v domnění, že se přitom dozvím také – proč člověk věří.

Jako člověku nenadanému darem víry, se těžko srovnávám s vysvětleními, jež věřící člověk obvykle předkládá. Prosím neberte to jako odsudek či dokonce předsudek. Věřící člověk obvykle s vírou nemá problém, věří a církev ho přijala do svého lůna, chodí na mše, modlí se, chodí ke zpovědi – ptát se takového člověka – proč vlastně věří, mi připadalo „nepatřičné“. Inu – věří a je třeba to respektovat.

Ovšem pan profesor Halík ve svých knihách otevírá otázku dialogu, ať už dialogu mezináboženského, tak i dialogu s lidmi „vlažnými“ ve víře a dokonce i s lidmi, jako jsem já, tedy s lidmi nenadanými darem víry. Profesor Halík dokonce vyzývá k dialogu.

Vzal jsem si jeho slova k srdci. Otevřel jsem některé z jeho knih a skutečně jsem si jich „užíval“.

Pokud jste se též začetli do jeho knih, asi vám nemusím nic dlouze vysvětlovat. Pan profesor Halík toho mnoho četl, a co je hlavní – ze své četby si toho mnoho pamatuje. Což ho vybavuje ohromnou schopností asociovat, ohromnou slovní zásobou, zásobou metafor a schopností tvořit podobenství nová, a dopřávat tak svým čtenářům zcela nové pohledy na křesťanskou víru. To jsou skutečně báječné dary, vezme-li člověk do ruky pero, nebo sedne-li k počítači.

Míra jeho obrazotvornosti nemá dnes v naší literatuře srovnání. Což ovšem někdy může být i záležitostí navýsost nebezpečnou...

Jeho dílo roste do monumentálních výšin. A tak já, člověk handicapovaný svojí neschopností věřit – ve smyslu věřit v Boha, nikoliv ve smyslu lidské důvěry – při kolosálním záběru a dosahu jeho slov – jsem cítil, že tomu vodopádu moudrosti chybí už jen jedno – obrácený hříšník. A tak jako Švejk, který se sklonil před feldkurátem Katzem a jeho kázáním, tak i já se skláním před panem profesorem Halíkem, a to nejen před jeho kázáním, ale před celým jeho dílem.

Pokusím se dostát míře toho pojmu – obrácený hříšník.

Když dialog, tak tedy – dialog. Vzal jsem si jeho knihu „Dotkni se ran“ a začetl jsem se do ní.(všechny jeho knihy jsou – po zásluze – úspěšné).

A hned v úvodu této knihy mně zarazila věta: “Je pozoruhodné, že Bůh zpravidla oslovuje lidi na okraji či v nouzi (Mojžíš je uprchlík, pasoucí stáda svého tchána)“.

Označit Mojžíše za uprchlíka, je tak trochu pozoruhodná proměna tohoto biblického hrdiny. Nebudeme tu rozebírat okolnosti jeho narození, řekneme pouze, že jeho matkou byla Hebrejka Jochebed. Řízením osudu byl však Mojžíš od tří let vychováván na faraónově dvoře jako člen jeho rodiny. Faraón byl natolik tolerantní, že po jistou dobu dokonce dovolil, aby o něj pečovala i sama jeho hebrejská matka. Byl předurčen pro kariéru kněze – samozřejmě v duchu starých egyptských mytologií. Bible nám ve Skutcích dokonce říká, že se mu dostalo toho nejlepšího možného vzdělání - v té době dosažitelného. (Skutky apoštolů 7, 22Byl vychován ve vší egyptské moudrosti a byl mocný v slovech i činech.)

Pak se mu ale stala nehoda - zabil Egypťana. Jsme v Egyptě, země patří faraónovi, také díky jinému Hebrejovi - Josefovi. K faraónovým uším se doneslo, že to byl Mojžíš, kdo ublížil jeho bližnímu. Faraón byl pro Egypťany vtělený Bůh, byl nejvyšším knězem a byl i nejvyšším soudcem. Mojžíš zabil člověka a tak věděl, že na něj dolehne faraónův hněv.

A tak Mojžíš musel utéct ze sídelního faraónova města. Inu, byl vrahem.

A tak, pokud si pan profesor vzal proroka Mojžíše za příklad Boží moudrosti – věděl bych o lepších biblických postavách „na okraji či v nouzi“...

Když už je řeč o uprchlících, můžeme se o nich dočíst i v jiné knize pana profesora, v knize, jež mne oslovila – „Žít v dialogu“. V té knize pan profesor uvádí: “Zabíjejí-li sebevražední muslimští atentátníci se slovy vyznání víry v Boha sebe i druhé, děsíme se takového náboženství; ale asi také není úplně v pořádku, pokud někdo za své přesvědčení a za obranu svých hodnot není za žádných okolností schopen obětovat vůbec nic.“

Byl jsem tehdy „lehce“ překvapen, že pan profesor otevřel otázku muslimských atentátníků, tedy otázku, z níž se evropská společnost dodnes nevzpamatovala. Muslimští atentátníci opakovaně – se slovy vzývajícími Aláha - jsou schopni provádět jedny z nejhrůznějších zločinů proti lidskosti, ale z vysokého morálního místa neuslyšíme, v čem oni – snad – chybují. Nedozvíme se nic o pokřivenosti jejich myslí. Od člověka, který se staví do pozice morální autority, by bylo jistě na místě „ukázat prstem“– už jen z toho důvodu, abychom se podobných myšlenkových omylů mohli sami vyvarovat.

Místo toho se ale dozvídáme něco o nás, o naší nedostatečnosti – dozvíme se o sobě, že my jsme ti, kteří na obranu svých hodnot nejsou schopni obětovat „vůbec nic“. To je poučení, jež z hrůzných zločinů na bezbranných lidech vyvozuje pan profesor Halík?

Jak jsem řekl, míra jeho obrazotvornosti někdy může být i záležitostí navýsost nebezpečnou. Může poškodit i vlastní identitu.

To mne tedy přimělo k tomu, abych se dozvěděl více o tom, o čem vlastně ve svých knihách pan profesor Halík hovoří.

Vůdčím tématem celého jeho díla je – pravda. V každé z jeho útlých knížek – já jsem jich v rukou držel asi 5 – je pojem „pravda“ či „opravdu“ zmíněn bezmála 150x. Zásadním sdělením je, že se člověk nesmí domáhat toho, aby se stal „majitelem pravdy.“ Jednak je to nemožné, protože jedině „Bůh je pravda“, ale to směrem k těm, kteří nejsou nadáni vírou, jimž pan profesor říká „lajci“, nebo-li ti „těžko zařaditelní“, asi nedojde příliš „sluchu“, neboť je to veskrze náboženské vysvětlení, jež je vhodné hlásat z kazatelen v chrámech, ale nikoliv ve všeobecné profánní diskusi, třeba na trhu.

Pan profesor svůj vstup do diskuse otevírá tvrzením: „Ani rozumem, ale ani vírou nemůžeme pravdu v její plnosti dobýt a ovládnout.“ Důvod? Protože „Bůh je pravda“.

Jen tak pro ty ostatní „nezařaditelné“, dovolím si uvést jinou charakteristiku toho pojmu – pravda je vždy vztah. Podle toho, k čemu se pravda vztahuje, pravdu buď máme – nebo nikoliv. Ovšemže, při takovém pojetí pravdy, nic jako „absolutní“ pravda neexistuje.

Nicméně kniha pana profesora o dialogu je nadmíru inspirativní knihou. Ale ještě než se zastavíme u některých jejích myšlenek, zamysleme se nad jeho možná vůdčí myšlenkou, jež se nese celým jeho dílem. Pan profesor nás vyzývá k dialogu: „Právě v dialogu, v konfrontaci různých názorů a duchovních zkušeností se snažme společně překročit horizont toho, co jsme již poznali.“

Pan profesor tedy vyzývá k dialogu, což po zásluze podmiňuje tím, že nesmíme usilovat o to, abychom si uzurpovali „svoji pravdu“. Ano, dialog je tím skutečně podmíněn, ale tato snaha o dialog je u církve – po hříchu - věcí zcela novou.

Pravdou je, že to byla křesťanská církev, jež nedopřávala po staletí sluchu nikomu. Dějiny prošly spoustou proměn, nicméně od výnosu císaře Konstatnina (326 AD) se církev proměnila k nepoznání. Původně byla sekta křesťanů pronásledována, také proto, že byla krajně netolerantní vůči lokálním bohům, což vyvolávalo u místních lidí nedůvěru. Až do vydání Milánského ediktu jde o mučednickou víru, kde historicky prvním mučedníkem, byl Ježíš Kristus. Proč se tím prvním historickým mučedníkem nestal Jan Křitel? Protože ten se stal obětí palácových intrik. Ježíš Kristus však zemřel za pravdu.

Ovšem po Konstantinově ediktu věci vzaly rychlý spád a už za jeho následovníka Theodosia byl popraven první heretik, tedy člověk, který věřil "jinak", než mu církev předepsala. Víme asi všichni (minimálně ti, co mají zalíbení v historii), co se pak stalo během několika málo století.

Historická pravda je historickou pravdou, a jako takovou bychom ji měli respektovat. Pokud se nebudeme snažit stát se „majiteli pravdy“, pak smíme vstoupit do dialogu – s církví. Ale jedno omezení tu máme hned na začátku, neboť pan profesor nám zvěstuje - Bůh je pravda. Pokud ti „nezařaditelní“ budou tvrdit, že pravda je vztah a absolutní pravda neexistuje, pak máme v našem rodícím se dialogu „zaděláno na problém“.

Co s tím? Překonáme úskalí tohoto dialogu, aniž bychom sklouzli k onomu povrchnímu: „Každý má svou pravdu“? („Co je bez chvění, není pevné“, Halík)

Pan profesor nám totiž zamlčel jednu podstatnou věc. Nezmínil dostatečně, že církev se řídí svými dogmaty. Aby církev neztratila svoji identitu, nemůže než tato dogmata donekonečna opakovat, jimi se řídit - anebo umně zastírat, jako to činí se svým darem obrazotvornosti pan profesor.

A tak nám říká: „Hrozím se zpupnosti víry ignorující hlas kritického rozumu, stejně jako zpupnosti sekulárního rozumu pohrdajícího duchovním a mravním poselstvím víry.“

Pro „moderní racionalisty“, což je jen další z názvů pana profesora pro „laiky“ a jim podobná individua, jsou ovšem dogmata nepřijatelná. To ovšem není „zpupnost sekulárního rozumu“, to je věc, již bohužel nelze pochopít vírou.

Je to věc logické reflexe.

Pan profesor o dogmatech církve hovoří zjevně nerad. V každé z jeho knih se pojem dogma objeví s bídou 10 x. A to ještě tento silně náboženský termín používá k ostouzení jiných „racionalistických“ pojmů, jako třeba „dogma uzavřeného, bezduchého materialismu“ (Co je bez chvění, není pevné, Halík),

Pan profesor ovšem přiznává: „Miloval jsem dogmata,“ říká pan profesor, „když jsem o nich přemýšlel v kontextu sporů, z nichž vznikala.“ Ano, toto je ten nejlepší způsob – jak milovat dogmata! Beze vší příkrosti – přesně toto je ten nejlepší způsob jejich logické analýzy, je to ten nejlepší způsob, jak je rozpoznat, aby člověka nesvazovala.

Neboť církevní dogmata jsou tím, co je i nad síly neomylného papeže. Je nebezpečí, že tam nepomůže ani ten nejvyšší dar obrazotvornosti.

Pan profesor Halík má před sebou ještě velký kus práce, aby se jeho výzva k dialogu stala „důvěryhodnou“.

Příště – o Majitelích pravdy.