Všichni dnes mluví o Gretě. Ano, mediální pozornost kolem aktivistky Grety znamená, že rozvoj psychologického rozměru lidské mysli dosáhl nového evolučního vrcholu. Zdá se Vám, že přeháním?

Kdysi v pradávnu, v dobách počátků evoluce Homo sapiens, kdy si lidé začali uvědomovat, že nejsou pouhými zvířaty, ale jsou lidmi, začalo se rozvíjet to, čemu dnes říkáme - lidská subjektivita.

Už v té době vznikla otázka, jež je „věčným“ problémem „pražské kavárny“, otázka „my“ a „oni“. V člověku se probudil pocit lidské identity.

A s rozvojem lidské subjektivity a lidské identity lidstvo vstoupilo do další fáze evolučního vývoje lidské mysli. Člověk zjistil, že má duši. A u vědomí lidské duše, člověk přišel k naprosto zásadnímu objevu – že člověk má i odpovědnost.

Člověk má odpovědnost ke druhým lidem, sdílejícím jeho komunitu. Není náhodou, že první zákoník – Chamurappiho zákoník – vznikl v oblasti, kde vznikala první města - v Mezopotámii.

Základy morálky, zejména od doby, kdy lidé začali žít ve městech – byly vždy velmi jednoduché - nenechte si od „mravokárců“ nic nalhávat – „chovej se k druhým lidem v komunitě tak, jak ty sám chceš, aby se ostatní lidé chovali k tobě.“ Jak prosté.

Odpovědnost vůči jeho komunitě chápe ovšem každý člověk jinak. Tento pocit odpovědnosti přinesl tedy požadavek na „spravedlnost“. A tak si lidé v komunitě zvolili mezi sebou své „soudce“, kteří budou „spravedlivě“ soudit spory mezi nimi. Tito „soudcové“ jsou předchůdci příští „nobility“, později šlechty, atd.

Jenže lidé přišli k poznatku, že člověk má odpovědnost i k sobě samému. Výrazem této odpovědnosti by správně mělo být „slušné chování vůči ostatním lidem,“ není-liž pravda? Jenže – díky všem možným církvím – se výrazem odpovědnosti k sobě samému stalo náboženství. A tak - po dvě tisíciletí se ta část lidstva, jejíž kultura je založena na biblických náboženstvích, kaje ze svých „hříchů“.

Původním významem „hříchu“ bylo přestoupení zákona vůči bohům. Ano, pojem „hřích“ má své počátky již v pohanských polyteistických kulturách.

Pak ale přišel monotheismus a náboženství se stalo znakem příslušnosti k té které komunitě. Hospodin ve Starém zákoně se v pojetí farizeů stal představitelem starozákonní hebrejské identity. Celý Starý zákon je nesen bojem víry v monotheistického Hospodina a nevěrou Izraele. Pro farizeje v Bibli byl hlavním přestupkem proti Hospodinu „hřích“, jenž farizeové chápali jako přestupek proti identitě Izraele – se všemi důsledky.

Ale křesťanští kněží, podsunuli lidstvu myšlenku „hříchu“ jako přestoupení vůči víře jako takové – se všemi důsledky.

Hospodin v pojetí farizeů byl výlučně Bohem Izraele, proto je Izrael národem vyvoleným. A tak křesťanské církvi s jejím univerzalismem zůstal k trestání věřících již jen „hřích“ v pojetí porušení víry samotné. Proto během staletí pojem „hřích“ nabyl v životě katolické církve a v životě náboženské komunity tak neuvěřitelně na důležitosti.

S postupným rozvojem náboženské kultury, podle „moderních“ kazání „moderních“ kněží - „nastalo dokonce odcizení vůči Bohu i lidem i sobě samému, svému nejvlastnějšímu určení“. (viz páter a filosof Halík)

Takže evoluce lidského myšlení nám přinesla 3 pojetí lidského „hříchu“ od (1) prosté mezilidské slušnosti přes (2) prostředek budování komunitní identity až ke (3) „hříchu“ jako těžkému provinění proti víře. Berte prosím v úvahu, že za provinění uvedené pod číslem (3) se běžně zabíjelo a upalovalo.

Je ovšem přirozeným stavem lidské mysli, že chce žít v míru s ostatními lidmi, tedy žít životem – bez obav. Rovněž člověk chce být součástí komunity, chce někam „patřit“.

Křesťanští kněží, zejména v období Patristiky a Nicejského koncilu, objevili kolosální věc. Byla to katolická církev, která objevila, že v mysli člověka zabírá velký prostor strach. A od odpovědnosti a strachu je již jen skok k sebeobviňování. Vzniká tak otázka – proč vlastně člověk věří?

Kněží nahradili – v průběhu staletí - původní morální požadavek spolužití lidské komunity a snahu „někam patřit“ - strachem z „hříchu“ vůči Bohu. Křesťanská církev v Ježíši Kristu, ale ještě více v Pavlovi z Tarsu, tuto základní lidskou obavu povýšila na základ své náboženské víry. „Strach ze hříchu“, tedy z přestoupení vůči Bohu, nahradilo onu obyčejnou lidskou morálku lidského soužití a přirozenou lidskou snahu „někam patřit“.

O tom, že jejich volba byla nesmírně „úspěšná“, se můžete přesvědčit kdykoliv, když nahlédnete do análů historie. Celá staletí náboženských válek – ale přitom všichni – ať už králové, či církve, které žehnaly jejich vojskům – se chovali nanejvýš morálně!

Tajemstvím příčiny, proč se všichni cítili „být v právu“, byla záměna morálního požadavku na soužití lidské společnosti pseudo-morálkou, jíž vévodil „hřích“. (Nelze než poděkovat Friedrichu Nietzschemu za jeho „Antichrista.)“

Ve společnosti, zejména v dnešní Západní společnosti, klesá důvěra v církev – po všech těch historických reminiscencích a po nejnovějších skandálech dnešní doby.

Počet věřících klesá.

Jenže sklon lidské mysli k sebeobviňování tu stále je. Pokud lidé kdysi žili v Ráji, bylo to proto, že ještě neznali „sebeobviňování“. Ve chvíli, kdy katolická církev objevila pojem „hříchu“ – člověk se už nikdy nemohl „cítit jako v Ráji...“

Počet věřících klesá a tak se samozřejmě našli lidé, kteří vymysleli něco „nového“, co by i dnešní lidé s jejich sklonem k „sebeobviňování“, uspokojilo. Něco, čemu skočí „na lep“ i moderní, sekularizovaná společnost.

Tak jako kdysi byla církev největším popularizátorem církevní nauky, tak i moderní mediální humbuk kolem „zjevení“ Grety je cílevědomou kampaní. Nasadili na to „těžkou artilerii“ - od generálního tajemníka OSN, přes Americký kongres, „setkání studentů“ tu i tam až po pouliční protesty.

Namísto víry v Boha máme dnes „zelené“ náboženství.

Přemýšlejte nad tím, proč člověk věří? Kde se v jeho mysli vzal ten sklon „věřit“? Co je to za prazvláštní schopnost – věřit?

Když se vám podaří rozluštit, tuto - se vší úctou - „kolosální“ otázku, pak si budete vědět rady i s Gretou a mediálním humbukem kolem ní.
Rozluštíte tak záhadu, jež obestírá „zjevení“ Grety Thunberg!

Pokud se vám v úvodu článku zdálo, že „přeháním“, tak vidíte nyní – že to nebylo přehánění, byla to obava o osud Západní společnosti.