Tomuto předcházelo vystoupení tehdejšího premiéra Miloše Zemana: „Chtěl bych blahopřát těm, kdo tento návrh předložili, protože - aniž by si toho byli vědomi - bude státní svátek na den mých narozenin, ale pochybuji (smích v sále, potlesk), že by toto byla vzhledem k charakteru předkladatelů jejich dominantní motivace. Proto se vás pokusím přesvědčit, že tento návrh, pokud by byl přijat, by nebyl oslavou české státnosti, ale oslavou servility a kolaborace. Jak víte, vždy jsem se vyjadřoval razantně, aby si to lidé zapamatovali, a nevidím důvod, proč bych svoji razanci opouštěl.“

Jednalo se o to, že se poslanci jakoby „erudovaní historici“ přeli o osobnost, význam a poselství svatého Václava, neboť český kníže byl a je provázen, a to skutečnými historickými výklady rozporuplně, což umožňovalo a umožňuje různý politický výklad. Vzdychněme proto: „Ach ty svatý Václave“.

Téma dřívějšího sporu se nám vrací jako bumerang v souvislosti s církví. Byla to za první republiky především katolická protimasarykovská opozice, která pojala jako svůj symbol sv. Václava. Jedním z hlavních problémů nebo hlavních překážek Masarykova nového státu bylo, že neměl vyrovnání s církví, s katolickou prorakouskou církví. Masaryk a jeho příznivci měli pro změnu symbol Tábor. Až v roce 1929  (tehdy se konaly velké oslavy tisíciletí zabití Václava) došlo k dohodě a dvojjedinosti svátků české státnosti 28.září a 28.října, což se odehrála totéž v roce 2000.

O významném datu neměli historikové vždy jasno, a to který to den určit. Někteří podtrhovali křest 14 českých knížat roku 845 v Řezně. Jiní pro změnu podtrhovali rok 895, kdy česká knížata Spytihněv a Vratislav vypověděla poslušnost velkomoravskému panovníkovi a vyžádala si přijetí do ochrany franské říše. Jeden z nejvýznamnějších historiků českého raného středověku již zemřelý Dušan Třeštík však považuje tyto události za epizodní a podle něj šlo „jen o omezený politicko pragmatický krok, který neměl žádný vliv na pozdější vývoj.“

K datu dnes slavenému historik uvádí: „Svátek 28. září říká, že se Češi rozhodli pro stát v pondělí 28. září 935, kdy za rozbřesku Boleslav zabil svého bratra Václava. Druhá odpověď je dána 28. říjnem 1918, že se Češi pro tento stát rozhodli tehdy v roce 1918, řekněme z popudu Masaryka. A v tom je podle Třeštíka podstata celé věci, ty dvě postavy Václav a Masaryk nebo ta dvě data osmadvacátá byly či byla od vzniku Československa vždy stavěna proti sobě.“ Tedy opět jen potvrzuje onu schizofrenii v českých dějinách, která pokračovala na půdě poslanecké sněmovny na jaře roku 2000.

Schizofrenní základ vnesený do české historie však podle Třeštíka jakoby vyplynul přímo ze samotné události v září roku 935. K tomu Třeštík říká, a to na rozdíl od Palackého nebo Pekaře (v přednášce pro Česko-slovenský klub a podle Kristiánovy legendy): „Boleslav Václava zřejmě nechtěl zabít, protože jej udeřil naplocho a čepel meče sklouzla po Václavově kožichu… Václav se bránil, ale Boleslav jej po chvíli porazil na zem. Jeho meč drží Václav a Boleslav volá své lidi: "Hejá, moji, kde jste!" Přiběhnou tedy Hněvsa a Česta a vidí pána, jak leží na zemi a na něm Václav s mečem. Zaútočí na Václava, ten utíká a chce se schovat do kostela. Česta s Hněvsou tedy Václava pronásledovali ke kostelu a tam jej zabili.“

Shoda dvou historiků Pekaře a Třeštíka se odehrává, podle převzetí Kristiánovy legendy, rovněž v symbolu zavřených dveří kostela (Palacký o tomto nepíše), i když opět u Třeštíka poněkud odlišně. Kostel místo prostorem spásy se stává symbolem zrady. Uzavřené dveře jsou navíc symbolem víru přesahující.

Srovnejme jednotlivá pojednání:

Josef Pekař - „Tak podle Kristiána zahynul Václav před zavřenými dveřmi chrámu božího, chrámu téže církve, jíž chtěl otevříti dokořán srdce a mysli svého národa.“

Dušan Třeštík - „Kristiánova legenda hovoří o tom, že kostel byl zamčený, je to zřejmě pravda. Neboť světec nemohl utíkat před smrtí, ten po ní měl toužit. Česta s Hněvsou tedy Václava pronásledovali ke kostelu a tam jej zabili.“

Je to mučednické pojetí smrti Václava. Ale jednalo se o zradu, která se stává pro lid, jako mnohokrát v historii významným signálem. Obvykle jde o signál do budoucnosti – signál opatrnosti, tolik pro Čechy opakovaný. Historik Třeštík však z toho vytváří s podivem signál jisté užitečnosti a prospěchu: „Zde byl další politický důvod. Boleslav svatého Václava potřeboval, protože chtěl pro Prahu biskupství. Musel přinést nějaký pádný argument k tomu, že Čechy jsou opravdu křesťanské, že mají svatého patrona. Václav byla čerstvá legenda, kterou ve prospěch vzniku biskupství argumentoval.“

Lze se jen ptát a nechat úvahy povolaným historikům, zda právě tato „užitečnost“ (vznik biskupství) nestála nakonec za vznikem celé legendy o sv. Václavovi. Je to tradice uctívání tohoto světce, který s taseným mečem se po staletí stal ochránce země. Je to tradice na tu dobu vzdělaného člověka ( v tu dobu vládci neuměli číst a psát). Václav byl určen tedy zřejmě pro kněžskou dráhu, neměl potomky a zde možná skrývá celý význam vraždy spáchané průbojnějším a české zemi „užitečnějším“ Boleslavem.

Mirko Raduševič

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.