Mluvil jsem s řadou Ukrajinců, tedy ne s těmi novými, a většina připustila (někteří zjevně dost neradi) různorodost zaměření politických směrů – od nacistů kolem pohrobků Bandery (většinou sděleno formou, že Bandera byl oběť) až po lidi ruské národnosti a ty kolem nich. Neutrální střed (většina) si přál větší krok směrem k Evropě, ale při bezproblémové spolupráci s Ruskem. Málokdo měl nějaké relevantní informace o pozdějším osmiletém působení ozbrojených sil na Donbasu. Tím jednotícím prvkem skoro u všech byla kritika jazykového zákona. I ti, kteří souhlasili s konečnou variantou jednoho úředního jazyka, byli většinově pro postupné zavedení, rozložené v delším čase.

Objevují se různé názory, jak tento nesmyslně krvavý konflikt skončí; tedy hlavně co potom, až přestanou mluvit zbraně. Bez ohledu na jakoukoli rétoriku bude snaha o obnovu zničeného. Ovšem nad tím, co zazní u prvních kulatých stolů, visí velký otazník. Určitě hlavním určujícím prvkem bude stav na linii střetu při zmlknutí koktavého železa. Kdo bude iniciovat jednání a kdo bude přizván (zda vůbec), se nedá ani odhadovat.

Co je pro Evropu s více otazníky, to je budoucí vztah s Ruskem. Sečtou-li se všechny kroky v podobě sankcí a 100% zastavení obchodní výměny (ne všemi státy dodržované), plus k tomu dehonestující výroky na konkrétní osoby, nevidím žádné řešení, směřující k zasednutí k jednomu stolu.

Politika je sice umění možného (pro laika zvenčí i nemožného), ale nejschůdnější cesta k solidní dohodě je časový odklad na výměnu všech – podotýkám VŠECH současných osob v politice a na konfliktu zainteresovaných. I tak bude mnohdy v celé Evropě a v Rusku obtížné překousat trvalé změny ve vzájemném kontaktu.

Konkrétně u nás – od sundané sochy maršála Koněva přes přejmenované ulice, teatrální tanečky kolem vyloučení Rosatomu z možných adeptů na dostavbu Temelína atd., atd. Současně se musí najít příhodný objemný koš, do kterého se vysypou všechna oboustranně nashromážděná negativa včetně cílených vulgarit. Tedy personálně konkrétně, pane Fialo a vůbec celá vládo, konec války by měl být i váš konec ve vedení ČR. Většina parlamentu a skoro celý Senát je také s velkým otazníkem. Moc těžko půjde smazat dojem z Putina ve vaku na mrtvoly, což už dnes, pane Rakušane, řada politiků hodnotí dost negativně a i pro obyčejné Rusy je to dost přes čáru. A hlavně to bylo zbytečné.

Další velkou neznámou jsou USA, které se na celém vývoji na Ukrajině dost podílely. Můj odhad – ty nebudou směřovat praktickými kroky k zastavení bojů a bude nutné jim důrazně domluvit. Zde je nutno připustit, že údajný garant bezpečnosti hlavně členů NATO má ekonomický zájem na nejednotné Evropě a určitě na nevraživosti s Ruskem.

Většina expertů se shoduje, že válka v roce 2023 skončí, ale málo kdo si troufá odhadovat, s jakým výsledkem. M.j. skončit by měl i Zelenskyj, neb jeho tlumočení amerických přání ukrajinským jazykem je evidentní a dostatečně k přečtení. Rovněž u porady, jak dál by měl za Rusko vyjednávat někdo až z „třetí řady“, neb jestřábi kolem Putina nejsou schopni slovo mír ani vyslovit, a když, tak by jim to stejně nikdo nevěřil.

Možná, že i tento článek je svým pojetím poněkud předčasný, ale určitě to základní dal „do placu“: Dnešní vize o konci války, a budou jistě i jiné, mohou usnadnit poválečné vyjednávání s tím, že bude známo, čeho je možno dosáhnout a jak to uskutečnit.

Vyzývám tímto domácí autory, dostanou-li se k těmto řádkům, aby se především snažili vymezit to naše malé hřiště s tím, jak by měla ČR nejlépe obstát.