Svět se úplně, ale totálně zbláznil. Jak jinak, když jej vedou magoři! Okresní soud ve slovenské Trnavě odsoudil bývalého mistra Evropy v závodech rychlostních člunů Josefa Šipoše k 20 letům vězení za nedovolenou výrobu omamných a psychotropních látek. Europoslanec kvůli verdiktu podal stížnost. Čtyřiačtyřicetiletý Šipoš pěstoval marihuanu druhým rokem za účelem výroby léčivé masti, která pomáhá mimo jiné proti bolesti zad a kloubů. Recept si našel na internetu a podle něj také mast vyráběl. Tu pak zdarma rozdával rodině a známým. Zájem o ni měli i onkologičtí pacienti. Kromě trestu odnětí svobody soud rozhodl také o zabavení domu, který odsouzený dostal od rodičů.

Socha vojevůdce Roberta Leeho, kterou v létě v americkém městě Charlottesville odstranili, a která se už před čtyřmi lety stala terčem násilných protestů, bude roztavena a vznikne z ní nové veřejné umělecké dílo.

Městští radní schválili darování skulptury Středisku afroamerického dědictví při Jeffersonově škole, které vybere umělkyni či umělce, jenž se zhostí úkolu kontroverzní dílo přeměnit na jiný umělecký předmět, který „bude lépe odrážet sociální hodnoty celé komunity“.

Braňme se, dokud je čas!

Z dopisu Václava Havla prezidentu Husákovi ze dne 8. dubna 1975:

„Lidí, kteří upřímně věří všemu, co říká oficiální propaganda, a nezištně podporují vládní moc, je dnes méně než kdy dosud. Zato pokrytců je stále víc – do jisté míry je vlastně každý občan nucen být pokrytcem.

Bylo dosaženo pořádku. Za cenu zmrtvění ducha, otupení srdce a zpustnutí života. Bylo dosaženo vnější konsolidace. Za cenu duchovní a mravní krize společnosti.

Nejhorší na této krizi ovšem je, že se prohlubuje: stačí se jen trochu povznést nad omezenou perspektivu každodennosti, abychom si s hrůzou uvědomili, jak rychle všichni opouštíme stanoviště, z nichž jsme ještě včera odmítali ustoupit: co ještě včera chápalo společenské vědomí jako neslušné, dnes běžně omlouvá, aby to zítra zřejmě přijímalo jako přirozené a pozítří možná dokonce jako příklad slušnosti. O čem jsme ještě včera prohlašovali, že tomu nikdy nepřivykneme, nebo co jsme prostě měli za nemožné, dnes bez údivu přijímáme jako skutečnost. A co bylo naopak ještě nedávno pro nás samozřejmostí, dnes chápeme jako výjimečné a brzy – kdoví – budeme považovat za nedostupný ideál…“

"Lid, jehož parlament podléhá jakýmkoli cizím vlivům, vůbec není svobodný." (K. Roberts - Luza ve zbrani, 1937)