Tato stať - 18. kapitola - je pokračováním celé série zamyšlení nad fenomenologií války, ke kterému se autor historik Mojmír Grygar po čase opět vrací. Níže uvádíme všechny další kapitoly.

Nepřirozenost války; Asymetrie války s teroristy; Atomový mír – stálá hrozba absolutní války; Atomová puma – porodní bába studené války, Hybridní kontury válek, Válka s teroristy, Voják jako potrava; Voják svědomí; Voják profesionál, Voják odvedenec, Politik a válečník – kdo s koho? Davová nákaza, Tah na východ, Nesnesitelná lehkost války, Jak se připravuje válka; Války z milosti boží; Vždyť přece vyvolat válku je tak snadné!

Meze války

Zákon nejednotnosti a soupeření ovládá i život občanů, protože „sklon všude a vždy ustupovat bez vyzkoušení sil na protivníkovi je vlastně lenost a zbabělost". Války mezi městy, státy a kmeny řeší to, co „nelze vyléčit mírem". Mír však nemá šanci, když se silnější vládcové rozhodnou násilím dobýt to, oč chtějí slabší protivníky oloupit.

Když starověcí historikové, Plutarcos, Livius, Sallustius, Suetonius, Marcellinus Ammianus, líčí nesčetné války a bitvy, berou je jako přírodní nutnost. Přesto si občas kladou otázku, zda se vznik a průběh válek nedostává do rozporu s dobovou představou o tom, jak se mají války vést, a zda účastníci záměrně nenarušují platnost toho, co je dovoleno a co meze překračuje. Plutarchos píše o Alexandru Makedonském s obdivem, ale neváhá některé jeho činy připisovat „ztrátě všeho rozumu"; odsuzuje například způsob, jakým překonával zármutek nad ztrátou přítele Héfaistióna – útěchu totiž hledal ve válce jako nemotivovaném „honu na lidi". Když historik líčí, jak Alexandrovi nejbojovnější indičtí námezdní vojáci porušili ujednání s obléhaným městem a jeho obyvatele při odchodu do jednoho pobili, dodává, že „tento čin lpí jako skvrna na (Alexandrových) válečných činech", protože válka se má vést tak, „jak se podle práva a na krále sluší". I ostatní antičtí historikové se při líčení válek občas pozastavují nad zbytečnou krutostí, ztrátou míry a zábran, kterých se dopouštějí někteří vladaři a vojevůdci. V každém případě nelze tvrdit, že by si lidé, ať to byli vladaři a vojevůdci, kronikáři, dějepisci nebo filozofové, neuvědomovali, že ve válce, jakkoli je to stav povýtce negativní, bořivý, smrtonosný, není dovoleno všechno. Přesto však, pokud vím, nikdo z antických etiků a právníků, tím méně vladařů a vojevůdců, se nepokusil stanovit válečnému násilí dovolené meze.

Zoufalý výkřik v dobách permanentních válek
Začátek našeho letopočtu udává narození Ježíše Krista. Jeho učení se naprosto vymyká dobovým, předchozím i budoucím názorům na válku. V Mojžíšově desateru se sice objevují přikázání: „Miluj bližního svého jako sebe samého" a „nezabiješ", ale ve skutečnosti víra v Hospodina Izraelce ve válkách za obhajobu a šíření své moci vůbec neomezovala – vedli nesčetné války, aniž se starali o to, aby jednali v souladu s pravidly a zvyklostmi platnými pro obě strany. Naopak – Hospodinova pomoc, vykoupena poslušností božímu zákonu, je zbavovala vší odpovědnosti. Plutarchos měl větší smysl pro hranice válečné lsti a krutosti než kněží, kteří psali knihy Starého zákona. Rozpor mezi nadčasovým desaterem a dobovou praxí se dá zrušit tím, že pojem „bližního" vztáhneme jen na příslušníky „svého kmene" – vyznavači jiných věr, božstev a model se ocitají na druhé straně, ty je dovoleno bez milosti potírat – ne-li po dobrém, přesvědčováním, tak po zlém, válkou. Naproti tomu Kristovo poselství, nejostřeji vyjádřené v 6. kapitole evangelia sv. Lukáše, otevírá zcela nový morální prostor: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují." (27–28) To je šokující výrok, který nemá ve své době, ani široko daleko v budoucnosti, obdobu. Jak si vysvětlit jeho radikální logiku či spíš pseudologiku, která jakoby jedním gestem odsuzuje velkou část Starého zákona někam do dávných dob, kdy platil příkaz „oko za oko, zub za zub"? Mám za to, že je to nejodvážnější rétorická figura, hyperbola oxymóronu, zoufalý výkřik, kterým jeho autor chtěl vyburcovat svědomí lidí v dobách permanentních válek, kdy se vzájemně vraždily vzdálené i příbuzné kmeny, kdy vyznavači cizích i místních věr prolévali krev a bez milosti se zabíjeli – nejen pro půdu, majetky a moc, ale také pro slovo, odklánějící se od té jedině správné, posvěcené pravdy. Vyznavači Kristova učení, zejména jeho profesionální šiřitelé v církvi, si s tímto poselstvím nevědí rady. Lidé, kteří uprostřed válečné hysterie a válek hlásali princip neodporování zlu (Chelčický, Tolstoj), smíření mezi národy (Jaures, Roland, Gándhí), požadavek pacifismu (Suttnerová, Zweig), nenásilného odporu (King) nebo zachování míru (Kennedy, manželé Curieovi, Néhrú), bývali a někdy i dnes jsou předmětem úsměšků a opovrhování. Někteří (Jaures, Kennedy, King) za svou statečnost zaplatili nejvyšší daň.

Plošné bombardování: Soukromý život versus společenská determinace
Ještě slovo o kolektivní vině. Byl to právě nacismus, který tento princip vystupňoval do paroxismu. Norimberské zákony postihovaly všechny židy na základě rasového principu. Vůbec nebraly v úvahu skutečnost, že mnozí židé nevyznávali víru svých předků, cítili se být Němci a za první světové války osvědčili loajalitu k německé i rakouské monarchii. Když na konferenci ve Wannsee 20. ledna 1942 Reinhard Heydrich vyhlásil konečné řešení židovské otázky – fyzické vyhlazení židů bez jakýchkoli omezení a výjimek, připadalo to i státnímu tajemníkovi ministerstva vnitra Dr. Wilhlemu Stuckartovi, tvůrci Norimberských zákonů, přitažené za vlasy.
Na druhé straně nelze popřít, že kolektivní vinu v praxi uplatňovali i politikové a stratégové západních mocností. Nemůžeme si nic namlouvat – za války se nepřátelé ovlivňují a napodobují; nic jim nebrání vzájemně si předávat i ty nejhorší, mezinárodní konvencí zakázané bojové prostředky a mravy. Použití bojového plynu za první světové války je toho dokladem: když zákeřnou zbraň použila jedna strana, proč by ji nemohla nasadit i druhá? Americká armáda přijela do Evropy se zásobou vlastního plynu, její speciální chemická jednotka čítala 500 mužů. Když se na začátku první světové války objevily ponorky a bojová letadla, někteří politikové i vojenští odborníci pochybovali, že by je bylo možno uplatnit ve válce, protože by se tím porušily mezinárodní dohody, které zakazovaly používat ničivé prostředky ve velkém rozsahu postihující civilní obyvatelstvo. Hlasy odmítající použití ponorek a letadel za války nelítostná praxe během krátké doby umlčela. Totéž se stalo za druhé světové války. Američtí piloti zpočátku odmítali plošné bombardování měst, ale když zjistili, že německá protiletadlová obrana jim způsobuje příliš mnoho obětí a škod, následovali příkladů svých zkušenějších anglických kolegů a záměrně útočili na zalidněné oblasti bez ohledu na jejich strategický význam. Přijali strategii britského poradce Lindemanna, který přesvědčil Churchilla, že masivní oběti obyvatelstva přivedou Německo k bankrotu a kapitulaci. V USA dokonce vyhledali německého emigranta, architekta, který se podílel na výstavbě obytných čtvrtí v Berlíně, aby na střelnici v Nevadě postavil vzorek podobných domů; odborníci potom zjišťovali, který typ bomb je nejúčinnější, který způsobí největší požár a zkázu. Tato taktika v nejvyšší míře porušovala mezinárodní konvence uzavřené v Ženevě v letech 1906 a 1929, které zakazovaly válečné operace namířené proti civilistům. V úmluvě stojí, že „nic nelze ospravedlnit útok proti civilním osobám a objektům", ani odveta, která následuje po nezákonných vojenských akcích protivníkových. Plošné bombardování německých měst za druhé světové války bylo nejen porušením mezinárodní konvence, ale navíc nesplnilo očekávání. Churchill se domníval, že se spojencům podaří během osmnácti měsíců nepřetržitého bombardování zbavit jednu třetinu obyvatelstva střechy nad hlavou, a to že povede k zhroucení týlu, který už armádu nebude s to podporovat. Očekávaný výsledek se nedostavil; neblahým psychologickým důsledkem tohoto „řeznictví" (generál Harris, velitel britského bombardovacího letectva si vysloužil přezdívku „řezník") byla vzrůstající nenávist Němců vůči angloamerickým nepřátelům.
Na konci války, zejména po porážce Paulusovy armády u Stalingradu v únoru 1943 a po vylodění spojeneckých vojsk v Normandii v létě roku 1944, mnozí Němci již věděli, že je válka prohraná, ale přesto nedošlo k žádnému masovému povstání vůči Hitlerovu režimu. Jak si to vysvětlit? Nebylo to tím, že Němci dospěli k závěru, že odnikud nemohou očekávat pomoc, jen od své vlády? V životě člověka se střetává soukromý život se společenskou determinací.

Kolektivní reflexe
Co ještě zůstalo z individuálních zájmů Němců v pomalu se potápějícím monstru třetí říše? Téměř nic – lidé se semkli, aby čelili společnému osudu. Jednali podle zákona kolektivní reflexe (termín Bechtěrevův odvozený z Pavlovovy individuální reflexe). Němci si podvědomě uvědomovali, že naletěli a sloužili nebezpečnému černokněžníkovi, a hrůzy, které se na ně sesypaly, považovali za trest. Kdo nesdílel tento ortel, octl se někde mimo, stranou, vyřazoval se z Volksgemeinschaftu, lidového společenství. Jen tak si lze vysvětlit, že ani bezprostředně po válce, ani v následujících desetiletích se nepodařilo vrátit čest desetitisícům dezertérů, vojáků, kteří byli zastřeleni za neuposlechnutí nesmyslných rozkazů. (Jeden příběh se týká vojáka, který byl zastřelen pár dní před koncem války, protože odmítl vyhodit do vzduchu most nedaleko své rodné vesnice.)
Cílevědomé porušování válečného práva ze strany nacistů a fašistů nepřekvapuje, vyplývá z jejich agresivní a nelidské ideologie. Ale proč političtí a vojenští představitelé západních demokracií odpovídali na Hitlerovu vyhlazovací válku (Vernichtungskrieg) stejným způsobem, proč bez skrupulí porušovali ženevské konvence? Pokud vím, ani po válce se nikdo nad tím nepozastavoval, ani použití atomových pum v Japonsku se nestalo předmětem zásadní diskuse. Cožpak nová zbraň, jejíž následky vynálezci, tím méně pak politikové a stratégové, nebyli s to v plném rozsahu předvídat, nebyla po výtce zaměřena proti hustě obydleným městům? Cožpak byla menším zlem než bojové plyny a biologické zbraně? Použití chemických zbraní se dosud, bezmála paradoxně, považuje za trestný čin. Svědčí o tom Obamova hrozba prezidentu Bašáru al-Asadovi na začátku občanské války v Sýrii; americký prezident prohlásil, že v případě opakovaného použití chemických zbraní, USA proti vládním jednotkám nasadí masivní letecké bombardování.

Za zub hned celou čelist - collateral damages

Skličující závěr této úvahy je ten, že mezinárodní společenství nepovažovalo porušování válečných konvencí demokratickými státy za zločin; západní mocnosti usoudily, že proti Hitlerově agresi musejí uplatnit biblické heslo: oko za oko, zub za zub, nebo spíše, jak to vyjádřil Bohumil Hrabal, za zub hned celou čelist! Ve statistikách světové války se dočteme, že Hitler při dobývání Stalingradu nasadil 600 bombardovacích letadel, která nepřetržitě celých sedm dní bombardovala město. Jiná statistika uvádí, že Američané při dobývání Říma, neopevněného města, použili víc leteckých pum, než kolik Němci za celou válku shodili na Londýn. Data z válečné kroniky vzbuzují další pochybnosti o tom, zda jsme dnes s to pochopit a zhodnotit události, které zatřásly samými základy civilizace a kultury. Přesto, nebo snad právě proto, otázka nedovolených válečných prostředků a postupů nemůže být ponechána v pološeru, nemůže se odkázat do nekontrolované sféry přidružených ztrát (collateral damages). Dnes, bohužel, neexistuje žádná všeobecně uznávaná autorita, která by přiměla státy světa k uzavření nových válečných konvencí, a která by byla s to je garantovat. Co může být větší obžalobou dnešní civilizace a světa, který se žene za globalizací světové výroby a trhu, ale naprosto zanedbává vzájemné dorozumění v oblasti duchovních hodnot? (V souvislosti s úmrtím Fidela Castra se proti Kubě vytahuje cinknutá karta lidských práv. Ptejme se však, oč větší naději na přežití a na důstojné postavení ve společnosti mají obyvatelé Kuby než milióny chudých lidí na karibských ostrovech, v černošských a kreolských ghettech, slumech a favelách kdekoli v Severní, Latinské i Jižní Americe. K zhoršení životních podmínek mnoha generací přispěla a přispívá americká hospodářská blokáda – není to důsledek ideologického rozhodnutí, které ohrožuje práva občanů neposlušné země, není to uplatnění principu kolektivní viny?)

Aktuální výzvy USA k novému zbrojení nezůstávají bez odpovědi. V Japonsku se hovoří o změně ústavy, která by dovolila obnovit a vyzbrojit armádu; Německo a další státy Evropské unie se již zavázaly zvýšit výlohy na armádu, zatímco Američané rozhodně nemíní svůj rozpočet na zbrojení ve výši 3,6 % národního důchodu jakkoli omezovat. Tváří v tvář tomuto vývoji se zdá volání po nové válečné konvenci a proti hrozícím závodům ve zbrojení něčím zcela zcestným, naivním, pošetilým.

Měřítko a míra ve válce
Jaké je dnes právní vědomí o vině za rozpoutání války, o válečných zločinech a jejich potrestání? Nelze, bohužel, než konstatovat, že situace je přímo zoufalá – zatímco v oblasti techniky a vědy dochází k nebývalému pokroku, v posuzování války a stále ničivějších a rafinovanějších bojových prostředků jsme svědky krachu všech morálních zábran. Mezinárodní konvence o nepřípustném vedení války nedokázaly zabránit tomu, aby válčící strany záměrně a hrubě neporušovaly dojednané zákony. Úmluvy v Haagu roku 1899 a v Ženevě 1907 nepřiměly Němce, Francouzy ani Američany, aby jejich armády nepoužívaly a postupně nezdokonalovaly zakázané bojové plyny. Němci jako první použili chlór v roce 1915 v Belgii; Rakouské armádě na konci války dodali nový plyn, před kterým běžné plynové masky nechránily; významně to přispělo k zhroucení italské obrany při ofenzívě na Piavě roku 1917. Situace za druhé světové války byla ještě horší – elitní složky německé armády se neštítily barbarských metod boje, které neměly na evropských bojištích obdoby. Sama Hitlerova definice války jako vyhlazovací (Vernichtungskrieg) předpokládala masivní použití prostředků, které měly za cíl protivníka nejen porazit, ale zničit. Padlo jakékoli rozlišení vojenské a civilní sféry. Speciální jednotky na východní frontě systematicky vybíjely komunisty, židy, partyzány. To, co předvedly německé vyhlazovací oddíly za frontou v rokli Babí jar, kdy během dvou dnů postřílely přes 33 tisíc židů, nemá v dějinách obdoby. A co hůř – tyto hekatomby nebyly s to německé úřady po válce důsledně prošetřit; s vyšetřováním se začalo až 15 let po válce a jen malý zlomek z tisíců válečných zločinců byl odsouzen. Řadový střelec, který během šichty postřílel 200 lidí, převážně žen a dětí, nebyl potrestán; soud přitom nemohl přihlédnout k polehčující skutečnosti, že střelci byli k podobným výkonům donuceni rozkazem; skutečnost byla taková, že se ochotných popravčí nikdy nedostávalo, zájem o účast při masových popravách byl dokonce i mezi vojáky wehrmachtu. 
Válečné zločiny spáchané za první světové války byly velkoryse opomenuty. Psali o nich spisovatelé, účastníci bojů, historikové, někteří politikové i právníci, ale jejich svědectví, obžaloby a varování nezabránily, aby se hrůzy opět a v mnohem ještě větším rozsahu neopakovaly. Každá válka, ať z jakýkoliv důvodů začala, nutně plodí jednání porušující morálně ospravedlnitelné a právně přípustné činy. Nelze je přitom hodnotit z hlediska všeobecně platných pravidel lidského chování v době míru. Kdyby byly vynuceny jen probuzením negativních vlastností, které jsou některým lidem vrozeny, nestaly by se tak varovným a někdy těžko pochopitelným příznakem naprosté dehumanizace a barbarizace, které propadají i lidé nevyznačující se žádnou negativní psychickou újmou. Podle profesora Františka Koukolíka deprivantů, lidí postižených fyziologickou úchylkou, bývá v daném společenství 7 – 10 %, ale pouze část z nich patří k nenapravitelným zrůdám, které, zjednodušeně řečeno, přišly na svět, aby šířily zlo.
Svět je dnes ohrožován válkou víc než kdykoli od konce studené války. Podaří se devadesáti procentům normálních lidí zabránit, aby osudy celých národů opět neurčovaly privilegované skupiny lidí zbavených přirozeného citu a svědomí? Dovede veřejnost dezorientovaná sdělovacími prostředky rozlišit, kdo hájí dobrou věc a kdo podvádí? Podaří se veřejnosti odhalit sobecké zájmy skrývající se za líbivými slovy? Dovolí většina lidí, aby jí vládli paranoičtí deprivanti?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami