Rozhodnutí, kdo je oním volem, kdo obětí a kdo parazitem, nechám na vás, vážení čtenáři, a to především v zájmu zachování co největší objektivity. Desítky milionů korun posílá Česká republika na Ukrajinu na podporu tamních neziskových organizací a na druhé straně v ČR nejsou peníze na podporu pracujících invalidů, kteří jsou velmi často vykořisťováni a nuceni pracovat pouze za minimální mzdu. Dnes jsme dokonce v situaci, že 20 až 30 tisíc pracujících invalidů je ohroženo propuštěním z práce a pracovní místa, určená právě pro ně, jsou před zánikem.

Jaký je důvod, že jsou invalidé takříkajíc na odstřel? Ono těch důvodů je víc a je otázkou, který z nich je ten nejzásadnější. Je to věc názoru. Osobně se myslím, že tím nejhorším důvodem je samotná ztráta zdraví dříve zdravých lidí. Mnoho z nás nemocných pracujících je dokonce ochotno přehlížet určitá příkoří, jež nám jsou ve společnosti činěna, a to především ze strany státu a zaměstnavatelů, a to jen proto, že chceme pracovat a nechceme být vyobcováni na okraj společnosti jako nepotřebný společenský odpad. Sám dobře vím, jaké to je, protože jsem též nemocný a s minimální šancí na zlepšení stavu. Po pravdě řečeno jsem velmi rád, že se zdravotní degradace u mě zastavila a nastal takzvaně setrvalý stav. Jsem rád, že mohu do určité míry pracovat a nejsem nucen sedět takzvaně na prdeli doma a počítat vrabce. Nikdo si neumí představit, jak mi bylo, když mě po první plicní embolii dali do důchodu a osm měsíců jsem nemohl do práce. Hrozný! Nedokážu proto pochopit lidi, kteří jsou na pracáku 2, 5 i 10 let. To musí být magoři nebo úplní lemplové.

Drtivá většina nemocných lidí chce být nějakým způsobem užitečná a nechce žít na okraji společnosti. Navíc práce je pro nás nemocné i terapeuticky prospěšná, neb pak člověk nemá tolik času zabývat se svou nemocí a problémy, a to nám ve svém důsledku i prodlužuje život. Být doma a utápět se v žalu či depresích zabíjí.

Chce nás nyní svou liknavostí, nekompetentností, hloupostí či diletantismem zabít stát? Není to dokonce záměr? V politice je totiž možné vše a záležitosti okolo invalidů jsou politickým tématem. Nechci tu nikoho osočovat, ale myslím si, že by se měli pan Babiš jakožto premiér a paní Schillerová zamyslet a velmi rychle konat, než bude průser. Ono zvyšovat minimální mzdu je společensky i politicky líbivé, ale nese to s sebou i rizika ekonomická. Zvýšení minimální mzdy totiž rozevírá nůžky mezi mzdou, kterou musí zaměstnavatel invalidovi garantovat, a mezi prostředky, které jsou garantované státem jakožto platba na pracovní místo pro osobu zdravotně znevýhodněnou. Ony prostředky na pracovní místo nebyly žádoucím způsobem zvýšeny, nebo chcete-li valorizovány. Chci si myslet, že se na to zapomnělo, že tato chyba nebyla záměrem a že bude v co nejbližší době napravena. Mýlím-li se, tak je tu zásadní problém. Dochází totiž ke ztrátě ekonomické výhodnosti a rentability při zaměstnávání invalidů. Ona totiž většina firem, jež zaměstnávají invalidy, působí jako subdodavatelé služby a zadavatelé služby se velmi cukají, aby i oni zvýšili platby za odvedenou práci invalidy. Všichni přeci dobře víme, že kapitalismus funguje na principu sedřít z pracujících i kůži. Je vidět, že zde politika státu tak nějak selhává, nebo se stát snaží chovat jako zadavatelská firma. Na základě tohoto vývoje se dá předpokládat, že firmy, zaměstnávající invalidy, budou zanikat nebo budou muset změnit svůj ekonomický záměr. Obětí největší pak bude samozřejmě invalida, který nechtěl nic jiného, než jenom v rámci svých možností pracovat. Myslíte, že je to morální a slušné, pane Babiši a vládo?

Říká se, že podnikatel, jenž vyplácí lidem pouze minimální mzdu, je zloděj. Většina invalidů je právě na minimální mzdě, ale zlodějem je systém, nikoli podnikatel. Systém, jenž dovoluje tuto zlovůli. Kdo tento systém vytvořil a vytváří? Systém vytváří lidské špičky kapitálu a politické loutky kapitálu jej aplikují na občanskou společnost.

Víte, vážení, čas běží. Když se pan Babiš a jeho lidé dostávali k moci, tak mnohé lidem slíbili. Vím, slibem nezarmoutíš. Jedním z těch slibů byl i slib, že až se hnutí ANO dostane k moci, tak napraví svinstva, která se děla za premiérování pana Topolánka a Nečase. Tenkrát bylo občanům slíbeno, že budou napraveny šikanistické zákony, pod kterými je podepsána krysí tlama, jak se tenkrát říkalo. Ano, šlo o ministra Drábka, který škrtnutím pera a doslova od stolu začal zákonem uzdravovat lidi. Byl to takový novodobý Ježíš, jenž takto lid uzdravoval, ale jen na papíře, a z lidí udělal žebráky. Bohužel nic z toho napraveno nebylo. Drábkovské zákony platí stále a lékaři posudkové služby s lidmi nadále vytírají defekační otvor. Nebylo by vůbec od věci, aby se hnutí ANO ohlédlo zpět a trochu zavzpomínalo na své sliby.

Nebylo by vůbec od věci, aby se vláda a parlament na svých zasedáních přestaly zabývat posíláním peněz ukrajinským neziskovkám, z čehož republika a náš národ nemá vůbec nic, a začali se zabývat podstatnými záležitostmi, které rozhodují o osudech tisíců našich spoluobčanů. Když to neuděláte, tak vás živíme na hovno, jste pak úplně zbyteční.

Proberte se - prázdniny se blíží