Kolik jich bude, nelze nyní, tedy rok dopředu, dost dobře odhadnout. I když právě to může sehrát důležitou roli. Ale když tu hlavní by měli mít samotní uchazeči o Pražský hrad, jejichž jména ovšem zatím neznáme – vyjma Karla Schwarzenberga a snad i Jany Bobošíkové.

Ale lze přepokládat, že se připojí Janové Fischer a Švejnar, určitě ne slabí kandidáti, kteří vstup do soutěže podmiňovali právě zavedením přímé volby. Je ale otázkou, zda mohou uspět bez podpory jedné z velkých stran. Tu by teoreticky mohl získat Švejnar od sociálních demokratů, i ti jej před čtyřmi lety pustili k vodě. A ČSSD by asi víc vyhovoval předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se ale zatím vyjadřoval zdrženlivě až zamítavě.  

Demokraté občanští žádná jména neříkají, i když je známo, že dva vysoko postavení členové strany o kandidaturu stojí – předseda senátu Přemysl Sobotka a šéfová dolní parlamentní komory Miroslava Němcová. Možná také Petr Nečas přemýšlí o nějakém větším esu, vědom si toho, že i když bude doporučení zavedené strany důležité, přece o jen o prezidentovi rozhodnou občané. Kdyby se vynořil někdo obecně akceptovatelný, i takové jméno je nyní dost těžké nalézt, mohl by nějaké šedší stranické kandidáty klidně porazit.  

Bez ohledu na tyto spekulace je ale včerejší zavedení přímé volby jinak spíš paradoxní. Politici vyslyšeli volání zdola a po ostudné volbě roku 2007 nechali výběr na občanech, ale ještě před tím stihli pravomoci hlavy státu ořezat. Takže té může být nesporně silný mandát více méně k ničemu. I když i to bude záležet na její obratnosti. Konec konců vidíme, jak současný prezident v některých momentech ignoruje vládní politiku vůči Evropské unii – ačkoliv je oblast zahraničí plně v kompetenci kabinetu minstrů. Nebo jak zasahuje do exekutivy, když například v rámci urovnávání koaliční krize odmítne premiérův návrh odvolat ministra. Jinými slovy, jakmile prezident ucítí, že je vláda slabá, on naopak sílí. A po předcházejících zkušenostech se také zdá, že spíš než zavádět přímou volbu měli politici hledat cestu k větší stabilitě příštích vlád. Představa opakování dobře známých patových situací z minula, ve kterých prezident okamžitě vyrostl, není zrovna vábná.  

Nutno je ale brát věci tak jak jsou, a doufat, že budou mít strany při výběru kandidátů, ale hlavně sami voliči šťastnou ruku. A také asi není od věci připomenout, že například Slovákům se zatím dva prezidentské plebiscity moc nepovedly. A samozřejmě bude nutné pozorně sledovat, kdo všechno sesbírá potřebných 50.000 podpisů a pustí se do klání o hradní křeslo. Nemusel by to být úplně malý počet kandidátů, rozhodně lze počítat s více než deseti. Většina z nich sice nebude mít žádnou šanci dostat se do druhého kola, nicméně až tam může přesto proniknout kdosi spíš obskurní. Jemuž by pak samozřejmě nahrávala permanentně rozháraná vnitropolitická situace, horší dopady ekonomické krize, než jaké se čekaly, nějaké větší skandály a tak dále.  

Jinými slovy stále hodně bude záležet na politické reprezentaci. Jejíž favorité, jak už bylo řečeno, zřejmě dojdou až do závěrečného finále. Pokud by pak proti sobě stáli už jen dvě důstojné osobnosti, nemusí moc záležet na tom, která z nich se stane hlavou státu. To je ovšem možná příliš ideální představa.

Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.