Evropská unie a USA

Zemanův eurofederalismus bude znamenat zásadní změnu oproti éře Václava Klause známého svým euroskepticismem. Brusel tedy logicky Zemanovo zvolení přivítal, ačkoliv Karel Schwarzenberg by byl v EU vítán ještě více. Nekritické eurohujerství a poslušné odkývání kdejaké hlouposti, kterou Brusel nařídí, je hlavním charakteristickým rysem jeho diplomacie. V každém případě již ČR přestane být vnímána jako evropský „enfant terrible“, nepůjde proti proudu a stane se konformním členem EU (neříkám, je-li to dobře nebo špatně, pouze konstatuji fakta). Na eurofederalistické platformě se Zeman shoduje s ČSSD a TOP 09. Sestaví-li příští vládu sociální demokracie, bude politika prezidenta i vlády vůči Unii v souladu. S odchodem Nečase – ať už po předčasných nebo řádných volbách – zanikne i podivná osa Praha-Londýn, která nemá pro Česko žádný přínos. Velká Británie má vzhledem ke své imperiální historii a specifickým vztahům s USA zájmy, které se neslučují se zájmy ČR a ani nás k ničemu nepotřebuje. Česko by mělo raději koordinovat postup uvnitř EU se zeměmi Visegrádské čtyřky nebo se stejně velkými a sobě rovnými státy. Ve vztahu k USA je jisté, že si demokrat Barack Obama bude lépe rozumět s levicovým Milošem Zemanem než s konzervativním V. Klausem. Na konstantě transatlantické vazby se jistě nezmění nic.

Rusko, Čína a země BRICS

V této oblasti Miloš Zeman naváže na éru premiérství Jiřího Paroubka a na zahraniční cesty s sebou bude brát i české podnikatele, aby umožnil uplatnění tuzemských firem na trzích východních a jižních zemí. V tomto pojetí se shoduje i s Václavem Klausem. Na rozdíl od K. Schwarzenberga nenahlíží na Rusko ani Čínu s ideologickou předpojatostí a prizmatem studenoválečných schémat. V Moskvě Zemanovo zvolení přivítali, protože zajistí kontinuitu v budování přátelských a vzájemně prospěšných česko-ruských vztahů. Zeman prohlásil, že jako hlava státu by nepřijal tibetského dalajlámu, což jistě kvitují v Pekingu. Schwarzenbergovo zvolení by znamenalo pokračování Havlovy škodlivé politiky a ochlazení vztahů s Ruskou federací i ČLR. Jako klíčová figura pravdolásky a falešné humanity nahlíží na tyto velmoci s despektem a selektivně je kritizuje za nedodržování lidských práv (aniž by ovšem se stejnou vehemencí kritizoval státy jiné – např. absolutistické arabské monarchie). Zeman – na rozdíl od Schwarzenberga, který zrušil mj. ambasádu ve Venezuele a orientuje se pouze na EU a USA – si uvědomuje potenciál a rostoucí význam zemí Latinské Ameriky, Afriky a Asie a bude se snažit prosadit ČR i na těchto perspektivních trzích. Jednostranná obchodní orientace na trhy Evropské unie a ignorování rychle se rozvíjejících a rostoucích ekonomik bývalých zemí třetího světa je za současné krize eurozóny pro českou ekonomiku škodlivá.

Izrael a arabské země

Co se týká afinity k Izraeli, těžko říci, který z obou finalistů boje o Hrad je více proizraelský. V Tel Avivu by byli spokojeni se Schwarzenbergem, Zemanem i nepostoupivším Fischerem. Zeman je však z těchto tří politiků nejvíce militantní. Jásira Arafata přirovnal k Adolfu Hitlerovi, přeje si vstup Izraele do NATO, Nečasovu vládu pochválil za to, že v OSN hlasovala proti Palestině, íránského prezidenta Ahmadínežáda označuje za blázna a proti mysli mu není ani preventivní útok na tuto zemi, ačkoliv v předvolební kamapni svůj militarismus poněkud zmírnil. V minulosti podpořil americkou invazi do Iráku, ale naopak odmítl uznání nezávislosti Kosova, které považuje za teroristický stát. Zemanovy islamofobní výroky mohou zhoršit vztahy ČR s arabskými a muslimskými zeměmi a také učinit Prahu možným terčem teroristických útoků radikálních islamistů. Ve svém militarismu se Zeman rozchází jak s V. Klausem, který byl vůči „humanitárním“ intervencím vždy velmi zdrženlivý a kritický, tak částečně s K. Schwarzenbergem, jenž v jedné z předvolebních debat prohlásil, že na benzínce je zakázáno rozdělávat oheň a bylo by pošetilé zažehnout oheň v Íránu – benzínce světa, a to i s ohledem na ekonomické důsledky pro celý svět.

Závěr

Z výše uvedených faktů vyplývá, že čerstvě zvolený prezident má v zahraniční politice nejen pragmatické a racionální, ale i militantní až extrémní postoje pro levicového politika neobvyklé. Zemanovo jestřábství se stalo i předmětem kritiky sociálně demokratického prezidentského kandidáta J. Dienstbiera. Je ovšem něco jiného vyjadřovat své postoje jako soukromá osoba a jako prezident republiky. Navíc je to vláda a ministr zahraničních věcí, kteří jsou za tuto agendu nejvíce zodpovědni. Stane-li se po volbách ministrem zahraničí sociální demokrat, již nebude hrozit takové riziko dvoj až trojhlasnosti české zahraniční politky (Hrad, Strakova akademie, Černínský palác), jako je tomu nyní.

Publikováno se souhlasem vydavatele.