Pan spisovatel Ludvík Souček v letech 1974 až 1978 napsal knížku „Obrazový opravník obecně oblíbených omylů“ (vyšla v roce 1981 v nakladatelství Práce – a jsem rád, že ji mám). Je to velmi poučné, a při tom i „kratochvilné“ čtení. 

V záplavě chyb a novotvarů, jimiž je zamořena zejména tuzemácká mediálština, si často nostalgicky vzpomenu na Součkův opravník – byl to nápad hodný národního obrozence. Ludvík Souček by se dneska nestačil divit a nestačil by psát i další díly opravníku. Pominu ty „anglismy“ a další „net-ismy“ a podobné zmetky, jimiž przní svůj rodný mateřský jazyk zejména ta mobilně digitalizovaná mládež i ta rádoby (lehce s Karlem Krylem stylově parafrázováno) „mládež nová, mládež aspenová, šorošová, ne/zisková“ a spol. Ale hustou plejádu těch omylů, nesmyslů a dalších blbostí umí vyprodukovat a šířit i nejedna tzv. hvězda té „naší“ malé „české“ mediální scény.  

Dnes pro příklad uvedu jen dva z těch notoricky patologických (nejen media) hříchů:

1. „Nemáme na to legislativu“ – když obvykle politik, politolog, švihák mediální apod. expert rádoby učeně a rádoby odborně míní, že na něco nemáme zákony, že to není právně upraveno. Chyba lávky – a omyl jako Brno – neboť ta „legislativa“ (tj. právní terminus technicus) česky znamená normotvorba čili zákonodárný proces = nikoli jen zákon, právní předpis „an sich“. Technicky řečeno – ten zákonodárný proces čili ta legislativa, to není finální produkt, ale je to „něco jako“ technologie (pro ty, co znají rozdíl mezi technikou a technologií – i v tom se často chybuje – mohl bych jmenovat konkrétní funkcionáře, ale nechci nikoho kompromitovat). Zažil jsem i případy, kdy ten termín „legislativa“ ve všech „hlavních“ médiích (a nota bene v hlavním vysílacím čase TV zpravodajství) si notoricky pletla i jedna tehdejší ministryně, poslankyně a navíc ještě advokátka (tj. právní odbornice) v jedné osobě. Ba co navíc – ani jeden z těch TV moderátorů/redaktorů ji kulantně neopravil, aby nebyla matena divácká veřejnost prostřednictvím toho „media mejnstrýmu“. Huuustýýý – jak by řekli mlaďoši.  

2. „Veřejnoprávní média“ (ať už televize, rozhlas nebo ČTK alias „četka“) – což je opět nesmysl jako Brno a širé okolí. Ale je to i velmi zavádějící až propagandistická „skrčka“ tzv. podprahovou formou na lidi a jejich vnímání. Když totiž kdokoli z těch expertů (včetně profesí „příkladně“ zmíněných v bodu 1 shora) řekne např. spojení slov „veřejnoprávní média“ nebo „veřejnoprávní televize“ anebo „veřejnoprávní rozhlas“ a myslí tím onu četku, Kavky či Vinohradskou (slangově řečeno), pak se dopouští dvojího hříchu jedním vrzem a při tom ještě navíc odhaluje i svou právní negramotnost, neznalost, nepřesnost, nedůslednost, lenost, diletantismus apod.
Ona totiž ta tzv. veřejnoprávní média nejsou. Zákon ani odpovídající právní (hlavně mediálně-právní) terminologie NEZNÁ ten pojem „veřejnoprávní“ médium. Správným pojmem je tu od počátku příslušné právní úpravy termín „médium veřejné služby“.