Tahle anekdotická reminiscence by mohla evokovat (a nepochybně „tam dole“) také už asi delší dobu a čím dál víc evokuje nejen různé paralely z té „naší současnosti za pět set“ (jak zmíněnou dobou hlásala jedna z kategorií otázek jedné televizní soutěže – dnes by se asi řeklo „vědomostní“ – v tehdejší Československé televizi).

Ale ony ty asociace a ty paralely by mohly být (a možná, že už i celoplošně jsou) širší – např. od názoru na vývoj tuzemské vzdělanosti, přes pocity vnímání politické kultury a klimatu, pasivní rezistenci (coby vzpomínku) nevyjímaje ani jako eventuální metodu reakce v celonárodním rozměru, (a řečeno s jinou anekdotou z oné doby: „… hej, ozi, otial to tak vyzerá …“). Nota bene, když tu nelze přehlédnout, že nové anekdoty rostou jako houby po dešti. A nejen ty politické, ale i ty mediální (či řečeno se známou hláškou z filmu: „Nebo voboje.“), čili i ty mediálně-politické. Ani pro jednu z těch oblastí to tedy není moc dobrá vizitka, že. Avšak – je to dobrá zpráva pro národ. (Pamětníci vědí, oč tu běží. „Zatial nič konkrétne, ale …“ – ve zkratce symbolicky řečeno.)       

Prý snad kdosi kdesi řekl, či napsal (což tu jasně není z hlediska obsahu a souvislostí rozhodující), že „bez veřejnoprávních médií nemůže fungovat demokracie“. A to prý je jisté. Inu, jak já jsem už někdy od poloviny 70. let a po celá 80. léta dodával, tak „proti Gustovi žádnej Piškuntál“ – a i tady tato mírně shovívavá, diplomaticky řečená ironie platí hned několikrát. Tak například:
1. Hned úvodem je tu otázka elementární znalosti pojmů a schopnosti je rozlišit, čili:

a) v právním řádu ČR (a zejména v oblasti mediálního práva) neexistuje nic, čemu by se dalo exaktně a odborně říkat „veřejnoprávní média“ – takové označení je nesmysl – a to nesmysl velice účelově zavádějící (avšak o tom odborně konkrétně až jindy),
v ČR jsou jen a pouze média veřejné služby – což odborníci vědí – a už by jistě nejen oni velice kvitovali, kdyby si to už konečně uvědomili i ti diletanti a rádoby „odborníci“, a už konečně to začali respektovat a používat (není to zase až taková věda) – aneb „laici se diví – odborníci žasnou“,

b) sám pojem „demokracie“ – to už je dnes pojem nikoli (vědecky, ani laicky) exaktní, takže i velmi snadno „ohýbatelný“ a i jinak účelově zpracovatelný, a jak známo, tak je snadno i modifikovatelný, a různě deformovatelný. Takže i zneužitelný – ideologicky, politicky, propagandisticky, marketingově, nebo i mediálně, atd. Kdepak by se tu pak asi tak mohl vzít i třebas takový nový termín „mediokracie“ – že? 

2. Pak je tu otázka schopnosti umět i tyto termíny a pojmy správně pochopit, vyložit, použít (aplikovat, interpretovat) a nezavinit při tom zmatení jak při stavbě Babylonské věže a snížení právního vědomí veřejnosti – což je prohřešek zásadní a velmi vážný.       

3. Je tu i otázka schopnosti (resp. zde spíše neschopnosti) systémové úvahy a tomu odpovídajícího postupu. Totiž po pravdě – k onomu shora citovanému nesmyslu, že „bez veřejnoprávních médií nemůže fungovat demokracie“ – nyní nutno v souladu se skutečností zdůraznit, že bez médií veřejné služby demokracie klidně může fungovat. Jak je už dlouho (i u nás) obecně známo, tak některé státy, prezentující se historicky i jako vzory demokracie (např. USA, VB, a další) vůbec nemají ve svém systému tzv. „broadcastingu“ ta zmíněná média veřejné služby. Kdo nevěří, ať tam běží a před tím si dobře nastuduje potřebné základní věci, a další podrobnosti.
Bylo by tu možné říct, že bez médií veřejné služby by v ČR nemohl fungovat duální systém (v daných podmínkách jeho konstrukce a nastavení). Nicméně, pojem duální systém a pojem demokracie – to je něco úplně jiného. A to jistě i bez další diskuse.     

Jakoupak asi důvěru může mít čtenář, divák, apod., v odbornost formulí těch expertů („how are you, expert?“) při rozevlátosti, neurčitosti, chybovosti, dubiozitě, atd., jejich tvrzení, vývodů, a jiných produktů? Inu, logicky – nemůže jim vůbec důvěřovat. A tak se pak leckdo nemůže divit, že veřejnost těm různým expertům & spol. přestává věřit. A to čím dál, tím víc. A nejen těm expertům zmíněného druhu, že.

Leckdo leckde by se prý mohl možná pozastavit i nad tím, proč právě teď se objevují (jakoby aktuálně) různé a některé jiné jaksi nenápadné impulsy, ohlasy a ozvy okolo tématiky těch médií veřejné služby A čísi kružítko neviditelného zájmu lajnuje akční rádius kolem Kavek, a souvisejících kruhů v obilí, jejich okolí, záhumenků, či zákulisí. 
Inu, možná, že už někde „jsou dány dvě kružnice, z nich jedné kouká z kapsy“ tunel. I malé děti na pískovišti se rychle naučí, že každý má ty své bábovičky tradičně podle té staropražské písničky „tady vocaď je to mý, tady vocaď je to tvý …“
 
A ta třetí kružnice jakoby to uzavírala do rozměru průmětu těch úvodních anekdot – „odtial to vyzerá, že zatial nič konkrétne, ale“ …