Stále více lidem začíná docházet, že v Norsku se děje opravdu něco velmi nenormálního, kritika Norska pomalu přestává být okrajovou záležitostí několika ,,populistů a extremistů'' a stává se standardní záležitostí. ,,Politika'' nepřehánění a podávání jen ověřených informací tak snad pomalu začíná nést ovoce. Že to bude běh na hodně dlouhou trať bylo jasné už v roce 2013. Už mi chybí jen oficiální varování ze strany MZV, že v případě odebrání dítěte norskou sociální službou české úřady neumějí svým občanům pomoci.

Za sebe bych zopakoval, že to, co se v Norsku děje, není žádná konspirace, žádný tajný vládní plán, ale jen špatně nastavený systém ochrany práv dětí v Norsku, který:

1) vede k tomu, že pěstounství je finančně mnohem výhodnější, než rodičovství -pěstouni dosávají celou řadu dávek, které běžní rodiče vychovávající své vlastní děti v obdobné situaci nedostanou; v důsledku toho existuje silná poptávka po cizích dětech a jí koresponduje snaha tuto poptávku uspokojit. To logicky tlačí níž a níž limity pro odebrání dítěte. Zatímco česká sociální pracovnice si přidělá práci, když se rozhodne nějaké dítě odebratm, norská sociální práce si přidělá práci, když se rozhodne ho neodebrat - odebrat dítě znamená zbavit se pěstounů - žadatelů o dítě;

2) je fakticky nekontrolovatelný státem; zatímco české OSPODy fungují v režimu přenesené působnosti státu, norský BV funguje v reřimu samostatné působnosti obce; těch je v norsku 438, to znamená 438 obecních barnevernů, do jejichž rozhodování se pak promítají politické preference jim nadřízemých zvolených zastupitelů; Norský stát otevřeně přiznává, že fakticky nemá jak tyto lidi kontrolovat; čili zde máme 438 malých norských státečklů v jednom norském státě;

3) systémově oslabuje a postupně ničí vazby dětí k biologickým rodičům (to už se navíc dostáváme do sporu s Úmluvou o právech dítěte, která to vidí přesně obráceně):

3.1. V Norsku je standard vidět se s odebranými dětmi 2 x 2 hodiny ročně, 4 x ročně je to už luxus, a na styky dětí s rodiči je nahlíženo na něco trpěného, protože "ta blbá mezinárodní smlouva ..."

3.2. Je velmi snadné dítě odebrat, to se na traumata nehledí; u vrácení dětí je to obráceně - jakmile se řekne, že dítě už si zvyklo a návrat k rodičům by mu MOHL způsobit trauma, nejede přes to vlak; proto se v Norsku tolik hraje na čas.

3.3. Stejně jako u nás, i norští pěstouni nechtějí pochopit, že pěstounství není a nesmí být předstupeň k osvojení (až na výjimky, kde rodiče nejeví o dítě zájem), ale že musí být vždy připraveni dítě vrátit; v reálu ale dělají vše pro to, aby rodiče před dítětem očernili - udělat to český pěstoun, tak končí (doufám), u norského je to standard.

Ne, Norsko není fašistický stát. Ale hodně to tam připomíná Československo za Husáka: soft totalita, lidé se mají dobře výměnou za to, že drží huby, a na ty, co je nedrží, už se nějaká ta páka najde. A ti, co to takhle nastavili, věří pevně ve své poslání.