Je patrné, že „Pax Americana“ čili globální „vedoucí úloha“ Spojených států amerických patří minulosti. Trvala desítky let, minimálně od konce studené války a přinesla USA hodně hmotného i nehmotného prospěchu. Jenže všechno (snad kromě vesmíru) má svůj konec, a to v dynamickém prostředí soudobých mezinárodních vztahů platí dvojnásob. V takovém kosmu moc prostoru pro vakuum není, a když už se objeví, okamžitě se o něj všelijak, ale každopádně tvrdě zápolí.

Výbojné kroky administrativy ztělesňované Georgem W. Bushem, jíž se tragické 11. září 2001 kromobyčejně hodilo, bylo de facto snahou unipolární etapu prodloužit „vojnou s terorismem“. Výsledek byl ponejvíce opačný. Rozličným porušováním mezinárodního práva i strategickými neúspěchy si Spojené státy postupně podkopaly draze vydobyté postavení.

Nynější oficiální parole Bílého domu zní „America First“. Naznačuje pošilhávání po ideálech amerického izolacionismu a vedení klasických obchodních válek. Neortodoxní Trumpova politika již narušila mnoho stereotypů. Zasáhla vnitroamerický život, vztah k Mexiku, Evropské unii, Ruské federaci nebo Dálnému východu. Nejinak je tomu také s východem zvaným Blízký, jehož podstatná část zůstává destabilizována na základě arabského jara či chybami naplněné okupace Iráku. Obojího se někteří (pro)západní aktéři pokusili využít k oslabení expanze šíitského Íránu. A výsledek? Zájmy antiamerického či protiizraelského Teheránu se během nekonečných let neklidu významně rozšířily jak v „Meziříčí“, tak v Sýrii. Do těsné blízkosti pořád nervóznějšího Izraele…

Prezident USA onehdy utrousil, že ze Syrské arabské republiky americké jednotky zanedlouho odejdou, pročež zvládnutí komplikované konfrontace „nechají jiným“. Těžko říct, co to v jeho podání znamená, byť se k myšlence posléze vrátil. Zároveň je nabíledni, že různé domácí lobbistické skupiny nebo zahraniční spojenci se realizaci jeho neučesaných nápadů brání, seč mohou. Ale ať Washington vyklidí další blízkovýchodní pozice, anebo ne, v tomhle punktu má Donald Trump pravdu – nebezpečnou ruletu v oblasti stále častěji roztáčejí jiní hráči…

Mám na mysli jakýsi „pragmatický trojúhelník“, osu Moskva – Teherán – Ankara. V jejich vypočítavé konjunkci se nejspíš uskuteční to rozhodující v dalším syrském (post)konfliktním vývoji. Včetně tvorby zájmových sfér. To ostatně naznačuje též středeční maloasijský summit hlav zmíněného „trojspolku“.

Asi nejzajímavější je případ Turecka. Běží o regionální velmoc s druhou nejčetnější armádou v NATO. Do něj jsme kdysi vstupovali opentleni opulentními frázemi o uskupení bránícím mír a demokracii, chránícím lidská práva. O ničem z toho se v aktuálním Erdoganově státu vážně mluvit nedá. Ankarská diktatura si vychutnává pohrůžky Západu a angažmá turecké armády v sousední Sýrii je čistokrevným vývozem těch nejagresivnějších „hodnot“. Jestli se totiž turečtí nacionalisté někdy něčeho báli, byla to dezintegrace země. Za Asada a Rusy tak dělají „špinavou práci“, když systematicky oslabují postavení separatistických pešmergů. Kurdské (nezřídka marxistické) milice porážejí za pomoci podpory islamistů, a protože jde o poslední místní spojence Pentagonu, vzkazují tím za Atlantik, že nehodlají uhnout z vlastní nastoupené cesty. Že se časy mění.

(autor je politolog a publicista; komentář vychází z textu, zveřejněného MF DNES)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.