Než se dotkneme otázek souvisejících s českou historií, dalšímu směřování a odpovědi na otázku jací jsme a jací bychom měli být, pojďme se nejprve vrátit k nedávnému výročí 1100 let od násilné smrti svaté Ludmily. U této příležitosti proběhla světová premiéra oratoria Nádech věčnosti, zkomponovaného mladým autorem Janem Zástěrou, který je autorem jak hudby, tak libreta a zároveň i dílo dirigoval.

Význam svaté Ludmily je stále nedoceněn. Byla to první historicky známá žena, která se ocitla v čele nejstaršího českého státu v dějinách, a to nejenom v roli manželky, tchyně a babičky, ale v roli panovnice nejvyšší a regentky. Po smrti jejích synů jí byla svěřena výchova následníků i správa území, které se postupně proměnilo z knížectví na království a po první světové válce v novodobou republiku. Jsem nesmírně rád, že u této příležitosti zazněla tak krásná, výpravná, optimistická a povzbudivá hudba. Libreto odkazuje nejen na náboženské prvky, ale skrývá i jedinečný český humor. Moc děkuji za podporu a záštitu prezidenta Miloše Zemana, protože samotné provedení díla ve Vladislavském sále Pražského hradu zásadně přispělo k symbolice a státnosti. V hlavní postavě Ludmily, kněžny a světice, zazářila Soňa Červená. Málokdo ví, že nové oratorium je po Janáčkově Osudu v Národním divadle a inscenaci 1914 ve Stavovském divadle již třetím dílem, kterým se tato naše velká umělkyně inspirovala.  

Během slavnostního večera jste řekl, že jsou časy, kdy se daří a jsou časy, kdy se nedaří. Mám pocit, že navzdory loňskému těžkému covidovému roku se nám celkově daří dobře, jen si to neuvědomujeme.

V uplynulých 30 letech jsme byli svědky poměrně ojedinělého jevu, kdy se toho hodně podařilo nejen v oblasti politické a ekonomické, ale hlavně v povznesení národa z poddaných, pracující inteligence a družstevních rolníků, starší generace si jistě na tuto definici národa vzpomenou. Z této trapné pozice jsme se pozvedli. Nedařilo se nám v otázkách duchovních či v oblasti vysoké kultury. Stáli jsme daleko za Čapkem a za Smetanou a kladli jsme si otázku, zda se všichni věnují businessu či zda národ nezhloupnul. Čekali jsme na osobnosti, které opět národ povedou a budou rozvíjet kulturní identitu. Konečně máme tu svobodu, za kterou tolik lidí a padlo a zemřelo. My ceněnou svobodu máme, ale jak s ní zacházíme? Stačí využití svobody k redukování na ekonomické zabezpečení rodiny a každoroční dovolenou u moře?

Jste Čech, ale nikoliv nacionalista. A vždy dodáváte, že jste přesvědčeným Evropanem.  A vaším třetím rysem je věčný optimismus.

Jsem přesvědčen, že český národ má stále co říct. Potřebujeme dějiny, potřebujeme je znát a potřebujeme se jimi kochat. My i naše děti. Na druhou stranu pohled do minulosti nestačí. Česká minulost nedává jednoznačnou odpověď na to, co bychom měli být. Doba Karla IV. je neopakovatelná, husitské hnutí bylo velmi polarizující a národní obrození splnilo svůj účel, ale bylo nacionalistické. Za zásadní považuji Masarykův humanismus, který ovšem navazuje na humanismus 16. století. Pár odkazů tedy najdeme, ale není jich dost. Zároveň se ovšem profilovaly významné rysy českého národa, na kterých můžeme stavět. Jmenoval bych zejména technické nadání a schopnosti, kreativitu, specifický humor. Pojďme stavět moderní identitu na těchto unikátních pozitivních vlastnostech. Staňme se moderními Čechy, máme za sebou velkou minulost a máme i nadané talentované lidi, kteří nás můžou vést do další doby. Talentovaný umělec a autor oratoria Nádech věčnosti, Jan Zástěra, je pouze jedním z nich. Myslím, že dobrá doba opět přichází.

Jak tedy vnímáte současné přelomové období v globálním kontextu?

Přicházíme do období, kdy budeme muset sami definovat české téma. Vliv supervelmocí na každodenní dění v naší zemi oslabuje. Posledních 30 let se debata často redukovala na názory prezentované dvěma nesmiřitelnými tábory, „proamerickým“ a „proruským“. A dále jsme se upnuli k myšlence, že řešení naší otázky lze redukovat na rovnici Evropská unie plus kapitalismus. K těmto dvěma cílům jsme primárně směřovali. Nyní shledáváme, že problémy má jak EU, tak kapitalismus samotný. Teorie o konci dějin či vítězství liberalismu jsou dávno překonané. Tato situace může být nazírána jako ohrožení, já a mnozí ostatní v ní vidíme příležitost, jak přemýšlet o moderním českém údělu. Není to o tupém nacionalismu či o izolacionismu a uzavírání v české kotlině.

Stále opakuji, že Česká republika má světu co nabídnout. Z Izraele si můžeme vzít příklad, jak lépe naše dovednosti a schopnosti světu nabízet. Vždyť dnes už se mluví s velkým respektem o České republice jako evropském lídrovi v oblasti AI (umělé inteligence), v budoucnu se s námi počítá jako líhní pro špičkové IT odborníky. Naše různá řešení v oblasti technologií patří k nejlepším na světě. Pojďme tedy stavět novodobou českou identitu na vlastnostech, které chceme podporovat.

Jakými Čechy tedy máme být?

Pojďme si zachovat svébytný smysl pro humor, kritické myšlení, kreativitu a určitý odstup od velkých mocenských center, ať už jsou kdekoliv. Pojďme využít našich znalostí a svést se na vlně moderního, inovativního a ekologického přístupu k řešení výzev, které jsou před námi. A inspirujme se od Izraele a využijeme všech příležitostí, které nám tento vzájemný blízký vztah nabízí. Vždyť židovský národ byl součástí české kultury od samého prvopočátku české státnosti a nyní díky úzkému spojení s Izraelem stále zůstává naší součástí. Opravdu máme na čem stavět.

Linda Štucbartová
Autorka je členkou výkonné rady Česko-izraelské smíšené obchodní komory, kde vede sekci Věda, výzkum a inovace. Působí jako koučka a lektorka. Je rovněž členkou Rady pro komercializaci Univerzity Karlovy. Již více než 10 let se věnuje podpoře žen a propojování akademické sféry a businessu. Jejím nejnovějším koníčkem šíření izraelského konceptu Sebevědomé sebeobrany v České republice.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.