Olga Nešporová ve své v roce 2013 vydané knize, nazvané O smrti a pohřbívání, mj. píše, že se v krematoriích „množí…obřady, během nichž jakýkoliv proslov zcela chybí, a obřad je tak tvořen pouze poslechem čtyř až pěti hudebních skladeb…“ a že „v některých oblastech (Plzeňský kraj, Liberecký kraj, Praha) je zhruba polovina mrtvých pohřbívána bez pohřebního obřadu organizovaného prostřednictvím pohřební služby…“ Autorka se popsané jevy, jejichž četnost je podle jejích slov v evropském i světovém měřítku do jisté míry výjimečná, snaží zajímavě vysvětlit, ale o to mi nejde. Třebaže jsem rodák z Těšínska, dovedu posané trendy plně pochopit. A protože je chápu, začal jsem i jednat….

„Život náš je lacný hotel, iba chvíľu bývaš v ňom…“ Pavol Habera

Stalo se to před dvěma lety, na konci podzimu. Za oknem našeho domečku vládlo mlhavé dušičkové počasí, které ve mně vyvolalo myšlenky na poslední věci člověka. V minulosti jsem se snažil podobné úvahy pokaždé odsunout někam do pozadí. Přesto jsem si však v koutku duše uvědomoval, že vše jednou tak jako tak vyřešit musím. Nálada smutného dopoledne mne nakonec nenápadně dotlačila až k rozhodnutí dovést věci do konce a pro některou z variant pohřbu se rozhodnout.
„Vygoogloval“ jsem si telefonní číslo ostravského krematoria a zavolal jsem tam. Můj hovor přijal zaměstnanec tohoto ústavu a já s ním zapředl ryze obchodní rozhovor. Obrazně řečeno, vyložil jsem karty na stůl a zcela bez obalu jsem mu vyklopil svoje přání ve věci zpopelnění. Vlastní požadavky jsem co nejvíce konkretizoval ve snaze dozvědět se podmínky a cenu. Profesionálně uhlazený chlapík se poctivě snažil být ke mně ochotný. Měl však snahu obsah našeho rozhovoru kormidlovat tak, aby nevybočil z pro něho obvyklých šablon užívaných při styku s klienty. Hned v úvodu jsem ho ubezpečil, že nemluví s provokatérem a že smysl našeho dialogu rozhodně nevidím v rádoby laciných legráckách. Kýženým výsledkem by naopak podle mě měla být jakási pro forma faktura obchodní smlouvy, jejíž pravidla si potřebuji ujasnit s kompetentní osobou zmíněného ústavu. Svému protějšku jsem především hned na počátku ujasnil dvě klíčové podmínky. První se týkala mého přání vybrat si u nich druh pohřbu, který je v rámci jejich nabídky nejlevnější, druhá podmínka se odvíjela od mého přání na kremaci bez obřadu. Nechci totiž svoje pozůstalé nutit k přetvářce. Když se ke mně za mého života chovali výhradně přísným, odměřeným způsobem, pak nevidím důvod k tomu, aby se při smutečním obřadu stylizovali do rolí, které pozůstalým předepisuje rituál obvyklý pro rozloučení se zesnulým.

Odmítnul jsem i plastové růžičky

V návaznosti na to se mezi námi rozvinul následující rozhovor: „A jste si vůbec vědom toho, že při tomto druhu kremace nebudete mít nárok na žádné ozdůbky?“ ptá se mne zřízenec. „Počkejte, co těmi ozdůbkami máte na mysli?“ odpovídám. „No, to jsou třebas takové bílé plastové růžičky po celém obvodu rakve v místech, kde se víko dotýká její spodní části. Vypadá to docela hezky,“ dodává na závěr této instruktáže manažer. Následně se na vteřinku zarazí a pak vyhrkne: „No, vy vlastně při tomto druhu pohřbu nárok na rakev mít nebudete.“ Uplyne pár okamžiků a můj protějšek pokračuje: „Ve vašem případě bude rakev nahrazena bednou z nehoblovaných prken,“ doplňuje s důrazem na slovo nehoblovaných. „Tož to mi nebude vadit ani trochu,“ odpovídám. „I kdybych si v té bedně do zadku zadřel třísku, bolest mi to už nezpůsobí,“ pokračuji. Na moment se zarazím a pak dodávám: „A pokud by to bylo z vaší strany přijatelné, můžete mne spálit nahatého, tedy v rouše Adamově. V případě, že by vašim zaměstnancům pohled na moje zchátralé stařecké tělo přece jen vadil, můžete alespoň na jeho spodní část navléknout šedé tepláky, co mám doma. Plní více funkcí a někdy mi slouží i jako montérky. Tento domácí oděv vám vydá vdova. Jen vás musím upozornit na to, že v partii, která zakrývá břicho, jsou bohatě posety malými dírečkami. Někoho by mohlo napadnout, že kalhoty absolvovaly hon na drobnou zvěř a otvory byly způsobeny drobnými broky.“ K této asociaci mě ovšem přivedla má bývalá profese lesníka a v poslední době i autora několika povídkových knih o přírodě, horách a myslivosti. Můj protějšek na nějakou dobu jako by ztratil řeč. Pak se přece jen vzpamatoval a na moje naléhání mi uhlazenou, důstojnou formou sdělil, že faktura za moje zpopelnění bude jeho zaměstnavatelem vystavena na částku devět tisíc tři sta korun. Ujistil jsem ho, že si na vyrovnání této objednávky již začínám šetřit a že příslušný obnos jim převedu bezhotovostním bankovním převodem.

Všichni jsou už v Mexiku…

Rozloučili jsme se a já jsem rázem pocítil jakousi úlevu plynoucí z toho, že jsem si vyřešil další z dlouho odkládaných problémů.… Drazí pozůstalí tak budou pro nadcházející perspektivu ušetřeni jakýchkoli starostí a výdajů spojených se zařizováním smutečního obřadu. Nečeká je povinnost placení nájmu za hrobové místo ani péče o případný pomník a jeho bezprostřední okolí. Můj popel bude dle mé poslední vůle rozptýlen na místě, které jsem si předem sám zvolil. Dosud žijící nebožtík si tak bude moci i v příštích dnech bezstarostně prozpěvovat svoji oblíbenou písničku začínající slovy: „Všichni jsou už v Mexiku, buenos dias, já taky jdu…“ Michal Tučný se na něj z nebe usměje.

Pavel Sztwiertnia