Nečekaně svižný růst cen je bezprostředním následkem překvapivého růstu cen komodit. V této souvislosti jsou v centru pozornosti zejména ceny ropy. Žel bohu však platí, že vyšší ceny ropy s sebou přinesl závazek producentů omezit rekordní produkci. Jinak řečeno, za vyšší cenou ropy v prosinci nalezneme hlavně nabídkové faktory a nikoliv silnější poptávku, jež by značila rychlejší hospodářský růst. Právě ten je přitom z pohledu centrálních bank tou nejvíce žádoucí příčinou inflace. O komoditní inflaci (za standardních časů) zrovna nikdo nestojí.

Zejména s ohledem na výrazné kolísání cen komodit se proto pozornost centrálních bank často soustředí na jádrovou inflaci, jež není cenami komodit bezprostředně ovlivněna. Podíváme-li se na její vývoj v eurozóně, tak vidíme, že podle předběžných odhadů Eurostatu dosáhla v prosinci jádrová inflace meziročně hodnoty 0,9 %.V blízkosti dvouprocentního cíle se naposledy pohybovala v roce 2008 a nad cílem naposledy v roce 2002. Jádrová inflace (zejména růst cen služeb) by měla být dobrým měřítkem toho, jak se vlastně daří domácí ekonomice, neboť se v ní odráží růst mezd.

Otázkou tak zůstává, jaké faktory potáhnou inflaci k cíli, pokud se růst cen komodit zastaví. V případě ropy podle nás přitom významnější prostor pro další růst cen není. Trh v současnosti věří tomu, že ve střednědobém horizontu jsou férové ceny někde mezi 55-60 USD/barel. Tento “názor” se sice může i významně změnit, nicméně tomu nyní nic nenasvědčuje.

Až tedy dražší ropa po dvanácti měsících z meziroční inflace “vypadne”, tak by měla rychlejší růst cen zabezpečit právě rostoucí ekonomika, respektive uzavírání negativní mezery výstupu (“output gapu”). Mimochodem, asi půl roku staré odhady od ekonomů z ECB ukazují, že podle různých metod se velikost output gapu pohybuje mezi -2 až -6 % HDP, což ukazuje, že ECB v brzké době s nijak výraznými inflačními tlaky asi nepočítá.

Autor je finanční analytik.