V první etapě půjde o splavnění Odry od města Koźle do Ostravy, což je vzdálenost zhruba osm desítek kilometrů. Polský ministr námořního hospodářství a říční dopravy má věc za užitečnou a pohotově mluví o evropských penězích. Samozřejmě si v argumentaci pomáhá 171 kilometrů dlouhým propojením Mohanu, Rýna a Dunaje v Německu, přičemž říká, že kdyby nebyla vypracovaná podrobná studie, německý kanál by nikdy nevznikl.

Je to pravda, ale není to argument. Severním sousedům může být jedno, že uskutečnění jejich záměru do důsledku by rozpáralo břicho Moravy a z území s nejlepší půdou by na desítky let učinilo rozbahněné staveniště nepoužitelné k čemukoli. Německá stavba trvala dvaatřicet let. Německá, podotýkám.

Víme, že i na české straně si betonová lobby mne ručičky a že se promnula až na Hrad k prezidentovi. Pilně dnes resuscitovaný baťovský mýtus hraje také svou roli v těchto megalomaniích, neboť ponouká k podnikatelské velkorysosti. Jako by se závazek investovat obrovské sumy peněz a lidské energie, kterým zatížíme několik budoucích generací, měl nakonec proměnit v oslavný pomník dosvědčující zpětně velikost našeho ducha. Jako bychom kolem sebe nehromadili už nyní desítky příkladů své nedochůdnosti a bezohlednosti, jež čas nepřekryje, nýbrž zvýrazní. Možná že v individuálním životním smyslu nemá člověk reálně v ruce nic jiného než přítomnost, v rozměru sociálním je však takový postoj zničující.

I kdybychom zůstali jen u nejviditelnějších skutečností, těžko budeme mít odvahu trvat na tom, že tváří v tvář dětem zůstaneme bez viny. Orná půda v České republice taje rychleji než ledovce na pólu. Nevíme si rady s pozůstatky kolektivizovaného zemědělství, nudlovité kravíny a vepříny spolu s plechovými halami krášlí okraje vesnic a obyvatele snad ani neruší kvílení větru v rozbitých střechách a možná si těch kulis nevšímají. Prostě si zvykli a pláty plechu vlající ve větru pokládají za roztomilý pozdrav odcházející minulosti. V gruzínském filmu Pokání se říká, že každá pořádná cesta vede ke chrámu. U nás dnes platí, že každá cesta vede k logistickému centru nebo k výrobní hale. Vypadá to někdy tak, že když nám nejde stavět dálnice a pořádné železnice a spojit se s civilizovaným světem po zemi, zkusíme to po vodě, třeba v nás suchozemcích k tomu dřímá ještě neobjevený talent. Skrytých talentů máme mnoho. Čas od času na sebe upozorní třeba lidé s talentem na objevování pozapomenutých letišť a na jejich rozšiřování. Koneckonců proč ne? Jsme rozlehlá země a na silnicích je plno. Bodejť by nebylo, když jsou obyvatelé odkázáni na privátní dopravní obslužnost, když chronické finanční potíže veřejné dopravy spějí krok za krokem k její likvidaci. Nemáme peníze na zdravotnictví, je to prý bezedná studna. Radši je věnujeme na obracení toku řek a z kanálu uděláme tunel.

Nedávno se ukázalo, že plán společné olympiády v Krkonoších polská strana té české nějak zapomněla oznámit. Doufám, že s plány na úpravu Odry to dopadne stejně a že se řeči povedou a voda poteče, jak tekla odjakživa. Shora dolů.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.