Nevšiml jsem si, že by v posledních českých kampaních hrála významnější roli otázka svobody. Existuje dokonce strana, jež má sice ve svém názvu tento pojem, nicméně se jí podařilo v praxi jej vyměnit za referendum. Referendum jako synonymum svobody se vůbec v současných vládních trkačkách zfetišizovalo do té míry, že to budí děs. Usiluje-li se například o to, aby bylo možné v referendu rozhodovat o vystoupení České republiky z Evropské unie, znamená to ve skutečnosti, když se věci chopí ti správní borci, snahu o omezení svobody pohybu osob i svobody obchodu. Tato eskamotáž by tak dovolila omezení svobody občanů za jejich souhlasu. Podobné majstrštyky známe z historie a víme, že mířily v konečném důsledku ke zjednodušení sociálních složitostí, ke světu ostrých rozlišení na my a oni, k likvidaci pestrosti a k zavedení pořádku, ve kterém nezbývalo než skřípat zuby. Referendum je vábnička líbezně zvoucí lidi do černobílého světa, kde existuje jen ano a ne. Když jde o svobodu jednotlivce, neplatí, že většina má pravdu nebo že je v právu. Zralost a kvalita demokracie se pozná právě podle toho, nakolik je v ní jedinec chráněn před tlakem většiny a nakolik je respektován jako nenahraditelná individualita. Demokracie je svět odstínů.

Zastírací manévr s referendem je o to perfidnější, oč víc se tají, že prosadit nějaký názor do veřejného prostoru u nás stojí peníze. V prvé řadě je v této souvislosti ve hře vlastnictví médií a ve druhé přístup do nich. Připomeňme si jen, kolik milionů to stálo kandidáty v prvním kole prezidentské volby. Dostat se ke slovu je v mediokracii klíčové a všichni to vědí. Svědivé nutkání, jež pociťuje politický establishment, když jde o zestátnění veřejnoprávních médií, je toho dokladem. Někdy to vypadá tak, že klasická média jako nervový systém společnosti jsou postupně nahrazována sociálními sítěmi. Je to jen optický klam. Sociální sítě už ze své povahy rezignují na dimenzi univerzality obsahu a ani zdaleka nedisponují fakticitní dotací, která je u agentur, tisku, televize a rozhlasu bezkonkurenčně širší. Sociální sítě zatím působí vedle institucionalizovaných médií jako zahrádkářské kolonie na okraji obřích plantáží. Zpestřují nabídku, osvěžují chuť a nabízejí speciality, baví kuriozitami a provokují, ale na pořádnou výživu to není. Sociální sítě navíc nečekaně prodloužily nohy lži.

Referendum svým mechanismem připomíná dva a půl tisíciletí starý každoroční athénský zvyk lidového hlasování o nepřátelích státu. Nazýval se ostrakizace podle toho, že jméno dotyčného podezřelého se psalo na střep, řecky ostrakon. Ten, jehož jméno se objevilo nejvíckrát, byl pak na deset let vyhoštěn z Athén. Velmi často postihoval trest ty nejschopnější. Traduje se anekdota týkající se dobrého vojevůdce Aristeida. Přistoupil k němu prý jistý občan se žádostí, aby mu napsal na ostrakon jméno Aristeides, protože on sám je negramotný. Aristeidés se ho zeptal, zda ví, kdo je Aristeidés. Občan athénský odvětil: „Vůbec ho neznám, ale je mi protivné, jak ho všude nazývají spravedlivým." Aristeidés se na jeho ostraku beze slova podepsal.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami