Začněme u českého indexu, který skončil především v důsledku slabého růstu nových zakázek na téměř dvouletém minimu. Ač je výsledek nových objednávek slabší než v předchozích měsících, stále platí, že rostou a některým firmám se stále nedostávají pracovníci na realizaci již rozdělané práce. Jde tak jen o další potvrzení hypotézy, že ekonomika se přiblížila k hranici svých technologických a lidských kapacit. Nakonec i růst nákladů a následně i prodejních cen je toho vlastně také dokladem. Pro průmysl, který do třetího čtvrtletí vstoupil s velmi silným růstem, to znamená, že na konci kvartálu už s tak silnými přírůstky počítat nemůžeme. A současně, že průmysl, který doposud působil jako motor celé ekonomiky, bude i důvodem jejího zpomalování. Nikoliv proto, že by neměl komu co prodávat jako před deseti lety, ale proto, že už o moc více vyrábět vlastně snad ani nemůže.

Optimismu nepřidala ani data z eurozóny. Německý PMI se dostal na dvouleté minimum, nicméně se podobně jako ten český nachází bezpečně nad psychologickou hranicí 50. I v Německu jdou nižší výsledky na vrub slabším zakázkám, respektive poklesu zahraničních objednávek dotýkajících se především zboží investičního charakteru a automobilů. Za tímto výsledkem můžeme vidět obavy z eskalace obchodní války či živelného brexitu, které vedou k odkladům objednávek, spíše než všeobecnou nasycenost poptávky po německých exportech, tedy snad s výjimkou automobilového průmyslu. Vzhledem k už šest let trvajícímu boomu na trhu automobilů v EU by právě tam ochlazení nemělo být až takovým překvapením. Slabší objednávky hlásí rovněž francouzské a italské průmyslové firmy. Na italských číslech lze však najít minimálně dva zajímavé leč nepříliš lichotivé momenty. Nízké zakázky způsobuje především slabá domácí poptávka a tím druhým je fakt, že italský PMI skončil přesně na padesátce, tedy na hranici mezi růstem a propadem. To o dobré kondici předlužené italské ekonomiky rozhodně nic dobrého nevěstí.

Petr Dufek
Analytik