Nejvýznamnější částí tohoto průmyslu je přitom výroba osobních automobilů orientovaná především na trh zemí EU. Auta představují třetinu průmyslu, třetinu exportu a v podstatě přímo ovlivňují necelých deset procent celé ekonomiky. Přitom s pokračujícími výbornými výsledky se stále tlačí na mysl otázka, jak dlouho to tak ještě může být. Zvlášť, když boom poptávky po osobních automobilech v EU trvá téměř nepřetržitě od 2013.

Za touto otázkou můžeme přitom hledat hned dvě další. A sice, zda poptávka po nových vozech může růst i nadále, a pak především, zda tuzemští výrobci mají vůbec ještě kapacity vycházet této poptávce v ústrety. Nelze si nevšimnout, že situace na jednotlivých národních trzích EU se liší a rozhodně tam není poptávka nijak extra synchronizovaná, jak by se mohlo zdát. V zemích, kde boom poptávky po autech začal nejdříve, je vidět nasycení trhu už dnes. Tam, kde se spotřebitelé vzpamatovali z poslední recese (či dluhové krize) o něco později, jsou prodeje stále ještě na vzestupné fázi. Na optimismu přidávají i průzkumy mezi spotřebiteli zaměřené na zájem o nová auta. Zlom poptávky rozhodně neindikují, první známky blížící se nasycenosti už vidět jsou.

Druhou otázkou je, jak se s rostoucí poptávkou dokáže ještě poprat tuzemský automobilový průmysl, který v loňském roce vytvořil další nový rekord, co do počtu vyrobených aut. Má ještě vůbec prostor pro další zvyšování výroby, když od roku 2007-8 se jeho reálná produkce více než zdvojnásobila? Kam až může za stávajících podmínek produkce z aktuálních 1,4 mil. vozů při daných kapacitách ještě vzrůst? Z tohoto pohledu si už od automobilek zdaleka nemůžeme slibovat tak silnou podporu ekonomického růstu jako doposud, nehledě na optimistický – a současně neudržitelný – sedmiprocentní nárůst trhu EU v prvním měsíci letošního roku. Ale máme za ně vůbec nějakou náhradu?