„Good night, patriarchát!“ říkal nápis, který jakýsi aktivista (či aktivistka) nalepil na jeden ze strojů během právě proběhlého víkendového srazu majitelů motocyklů Harley Davidson. Napsal mi dnes o tom jeden čtenář.

Čím se provinili právě motorkáři? Jsou na jejich akcích ženy nějak bity či jinak ponižovány? Je motorkářská hospoda taková mešita, kde jsou ženy drženy v odděleném prostoru a do mužské části smějí jen v neprůhledném obalu?

Žádné takové náznaky samozřejmě nejsou. Dopis stejného čtenáře ostatně pokračuje: „V mé blízkosti zaparkovala svůj stroj partnerská dvojice věkem okolo padesáti. Žena oblečená v džínovině s koženou vestou pošitou ironickými vzkazy adresovanými okolnímu publiku, sluneční brýle, vlnité, lehce stříbřité vlasy, plná sebevědomí a rozradostněná celkovou náladou dne… O kousek vedle další pár sestoupil z motorky, s níž právě dorazil na setkání: manželé v zaujetí obhlíželi motocykly svých kamarádů, vzájemně do sebe šťouchali lokty, upozorňovali se na pozoruhodné detaily jejich stavby… Paní byla oblečená v rozervaných černých legínách a na hlavě měla dosud přilbu s motivem umrlčí hlavy…"

No, většina lidí si představuje útlak a nesnesitelný patriarchát poněkud jinak. A každý, kdo zná motorkářskou komunitu aspoň zpovzdálí, mi dá za pravdu, že jsou příklady typické, nikoliv výjimečné.

Opět jsme narazili na novou definici „útlaku“ a „násilí“, jak proti nim feministické hnutí bojuje. Tento útlak a násilí mají spočívat v tom, že muži i ženy si žijí podle svého – včetně toho, že na sebe reagují, přeskakují mezi nimi jiskry, někdy se strhávají hormonální bouře a někdy vytváří páry. To je „útisk,“ který musí být odstraněn. Zkrátka, ve skutečnosti jde o vymýcení normální zdravé sexuality, přirozených vztahů mezi mužem a ženou a jakéhokoliv spontánního jednání.

Ben Kuras před časem napsal, že současná vlna feminismu se snaží zničit civilizaci. Někteří konkrétní feministé o to možná opravdu usilují. Ale většinou hraje roli jiný mechanismus. Popsal jsem ho v patnácté kapitole Prolomení hradeb. Jde o to, že dobrých opravdu dobrých pracovních míst pro aktivisty není dost a konkurenční boj je stále ostřejší. Každý se tedy snaží na sebe upozornit, nejlépe tím, že bude radikálnější než ostatní. Ideologie tak nabírá stále absurdnější podobu.

A protože se to vše odehrává v prostředí, kde jsou hlavními rysy zbabělost a konformita, nikdo se neodváží říct nahlas, že poslední vlna požadavků je úplně pitomá a směšná. Hranice se posouvají v mnoha směrech – k požadavku neomezené imigraci, respektování islámského práva, genocidy bělochů… a také vymýcení mužského a ženského principu.

Bylo to vlastně legrační, kdyby to nebylo spojené s miliardovými rozpočty a propojené se systémem vládnutí.

(zdroj: petrhampl.com)