V posledních týdnech vidíme znovu a znovu, jak vědci, jejichž analytické schopnosti budí obrovskou úctu, pronášejí neuvěřitelně hloupé výroky kolem zahraniční politiky, válčení, vztahu k Rusku apod. Nejen hloupé, ale neuvěřitelně hloupé. Jasně, že musí vyjadřovat loajalitu, ale copak se to musí dít tak šíleným a ponižujícím způsobem?

Ve svých knihách nabízím standardní vysvětlení, že ti lidé potřebují granty a místa v dobrých ústavech a že konkurence je obrovská. Protože ale momentálně čtu The Pattern Seekers od Baron-Cohena (ZDE), pokusím se to vysvětlení ještě doplnit.

Naprostá většina vědců má mozek v některých ohledech podobný autistickému. To obnáší vysoká schopnost všímat si vzorců a zákonitostí a velmi málo empatie. Nejsou to zlí lidé. Chtěli by být s ostatními zadobře, ale nerozumí jejich citům a pocitům. Chtěli by ostatním vyjít vstříc, ale nedokážou pochopit, proč ostatní myslí právě takhle. Často chtějí ostatní lidi potěšit a nerozumí tomu, proč se ti kolem naštvou. A po čase si zvyknou, že lidé jsou nepředvídatelní.

Zatímco jejich věda je otázkou testování hypotéz a nacházení zákonitostí, politika je otázkou empatie. Korektní politické názory nejsou ty, které vedou k prosperitě, ani ty, které jsou logicky správné. Korektní politické názory jsou ty, které od vás očekává vaše parta. Jenže když to někdo neumí poznat, je v těžké situaci.

Vědci tedy dostanou jednoduché vodítko a toho se drží. Putin je strašný a Rusové jsou podlidé. Zjistili, že můžete jít jakkoliv daleko a neuděláte chybu. Nikdo vám nebude zazlívat ani to, že to děláte neobratně. Připomínám scénu před pár týdny, kdy Dana Drábová (typický polo-autista) dostala na nějakém diskuzním fóru slovo, následovala chvíle paniky (nevěděla, co se do ní čeká), pak vykřikla „Sláva Ukrajině“ (což se do té situace nijak tematicky nehodilo) a byla oceněna potleskem. Ufff. Zvládla to.

(zdroj: petrhampl.com)