O tendenci připravovat se na minulé války toho bylo napsáno již dost. Tato tendence se pochopitelně projevuje i tam, kde si jsou plánovači její existence vědomi. To platí jak obrazně, tak při přípravě na skutečné války. V naší současnosti jde o to, že zaniklo uspořádání, které převládalo po staletí, v němž byli válečníci odděleni od civilistů a kde se podstatná část střetů odehrávalo v neobydlených zónách.

Dnes čelíme nepříteli, který takové rozdělení nejen nerespektuje, ale nejspíš si je ani nedokáže představit. Džihád spojuje nejrůznější aktivity od leteckých bitev přes přednášky na školách, atentáty v obchodních centrech až po znásilňování, přepadání je krádeže. Džihád je celek, který zahrnuje jakoukoliv aktivitu. Potenciálním bojovníkem džihádu je každý radikálnější muslim, potenciální obětí džihádu je každý nevěřící. O jakémkoliv oddělení válčení od neválčení nelze mluvit.

Změny ale probíhají i uvnitř západního civilizačního okruhu. Útok proudem migrantů se stal standardní součástí válčení (byl použit i např. v kubánsko-americkém konfliktu) a stará strategie přenesení války na území nepřítele zcela selhala. Otevírání front v dalších zemích neoslabilo schopnost protistrany obsazovat celé čtvrti evropských měst.

V tuto chvíli víme o jediné účinné odpovědi na tyto změny. Vyzbrojit obyvatele vlastní země a poskytnout jim potřebný výcvik. V případě napadení se stane bojištěm každá ulice, každá křižovatka, každý dům či byt. To žádná profesionální armáda nedokáže pokrýt – přinejmenším do doby, než bude mít k dispozici miliony bojových robotů.

To ukazuje k branným silám, jejichž základ tvoří domobrana. Profesionální armáda se svými schopnostmi a technikou tuto domobranu podporuje.

To vše pochopitelně platí za předpokladu, že cílem ozbrojených sil je ubránit vlastní území. Armády, jejichž doktrína rezignovala na obranu vlastní země a které se soustředí např. na obsazování ropných polí či uranových dolů v zahraničí, ty domobranu nepotřebují.

Posun ke skutečně efektivní branné moci s domobranou jako základem ovšem narazí na několik problémů, z nichž vyjímám:

Za prvé. Výcvik a vyzbrojení domobrany nepředstavuje příležitosti ke korupci srovnatelné se současnými armádními nákupy. Dodavatelům pak nepřinese ani vzdáleně srovnatelné zisky.

Za druhé. Současná mocensko-finanční elita, zcela odtržená od běžných pracujících, se jich bojí. Nižší třídy jsou pokládány za mnohem horší hrozbu než jakýkoliv vnější nepřítel.

Za třetí. formování domobrany by vyžadovalo také jinou přípravu na školách, důraz na fyzickou zdatnost, některé změny ve výuce na školách, podporu v médiích atd. Finanční prostředky by musely být přesměrovány jinak, čímž by byla od peněz odříznuta celá současná vrstva profesionálních multikulturalistů, genderistů atd.

Za čtvrté. Lidé by si potřebovali osvojit nejen výcvik, ale do určité míry i bojovnou mentalitu. To není těžké. Jak však ukazuje izraelská zkušenost, neobejde se to bez systematické podpory maskulinity mužů (což pak vede k i určitým změnám v chování žen). Tedy přesný opak toho, o co usilují současné finanční, mocenské a mediální elity.

Předcházející uvádím jen jako příklady toho, že účinná obrana (včetně zformování domobrany) by vedlo k ideovým a politickým změnám, které by radikálně změnily mocenskou strukturu společnosti. Z hlediska těch, kdo jsou dnes nahoře, je tedy účinnější strategií kolaborovat s nepřítelem (a v budoucnu mu sloužit) než riskovat vyzbrojení nižších tříd.

(Odpověď Aleši Přichystalovi do jeho knihy o domobraně; zdroj: petrhampl.com)