Od rektorů například zaznívají obavy z toho, aby se finanční spoluúčast studentů nestala bariérou pro talentované žáky, kteří by se nemohli dostat ke kvalitnímu vzdělávání. V této souvislosti je zajímavé, že zhruba před osmi lety byla publikována studie, která tuto představu vyvracela. Naopak se opírala o zjištění, že právě absence školného zvýhodňuje uchazeče o vysokoškolské studium z bohatších rodin. Rodiče těchto dětí totiž většinou mají lepší kontakty a další možnosti, jak zařídit přijetí potomků k vysokoškolskému studiu. Takže na zavedení školného by paradoxně měli podle této studie vydělat studenti ze sociálně slabších vrstev. Samozřejmě za předpokladu promyšleného systému půjček a stipendií. 

Za téměř deset let se mohlo mnohé změnit. Co však zůstalo stejné, jsou dohady o tom, jak nastavit pravidla tak, aby si na vzdělání mohli připlatit i talentovaní nemajetní mladí lidé. Podle rektora Univerzity Karlovy Václava Hampla je nejnovější návrh výhodný pouze pro banky. Výhrady se mohou týkat například toho, zda nehrozí, že banky na úrocích od studentů vyinkasují více než by bylo přiměřené. Proto spoluorganizuje protesty. 

Podle představy ministerstva by si výši školného stanovila každá vysoká škola. Zákon by měl určit horní limit. Pokud se nic nezmění, mělo by to být maximálně dvacet tisíc za rok. Vyměřené školné by se nemělo měnit po celou dobu studia, pochopitelně za předpokladu, že by si ho student neúměrně neprodlužoval. Stát by se zaručil bankám, které by finance hradily příslušným školám. Studenti by tyto peníze spláceli v momentu, kdy by dosáhli určitého příjmu. Návrhy se liší v tom, zda by to měl být průměrný plat, nebo dvojnásobek minimální mzdy. Právě tato druhá varianta se nelíbí rektorům. 

V souvislosti se školným je potřeba připomenout několik věcí. Ve vyspělých evropských zemích je to naprosto normální součást financování školství. Byť proti němu existují nejrůznější výhrady, které posilují stupňující se ekonomické problémy. V České republice funguje celá řada soukromých škol, na kterých je placení naprosto běžné. Jak ukazují nejrůznější aféry, některé školy mohou vyvolávat dojem, že jejich někteří studenti ani tak neplatili za studia, ale za to, že získali příslušný diplom. Rozšiřující se nabídka může jednak snižovat výslednou kvalitu dosaženého vzdělání, jednak může částečně uvolňovat přetlak na státních školách a může vytvářet více místa pro ty, kteří za studium platit nechtějí, nebo nemohou. 

Z pohledu vynakládání financí ze státního rozpočtu by nikdo neměl zpochybňovat, že investice do vzdělání jsou jedněmi z nejperspektivnějších a nejdůležitějších. To však může vyvolávat nepřiměřené očekávání, že ze státní pokladny poplynou každoročně do školství další miliardy navíc. A protože tomu tak není, nelze se divit rozčarování vysokoškolských studentů i pedagogů. V této souvislosti jim pochopitelně vadí připravované školné. Nejde pouze o inkasované finance, ale také o už zmiňovaný systém studentských půjček. Zároveň by se mělo uvažovat o posílení nejrůznějších sociálních stipendií. V neposlední řadě by měla být zvětšena možnost získání studijních grantů, případně rozšířen systém daňových úlev a tak podobně. Zkrátka v souvislosti se školným by se nemělo diskutovat pouze o tom, jak nastavit pravidla pro půjčky. 

Jedinou bariérou pro dosažení kvalitního vzdělání však nemusí být pouze peníze. Řeč může být například o systému, jakým jsou uchazeči o studium vybíráni. Zda se skutečně zohledňují především předpoklady jednotlivých žáků daný typ školy studovat. A nejde ani tak o množství informací, které člověk má v hlavě, ale například o schopnostech orientovat se v záplavě dat a správně je analyzovat. Problém kvality vysokoškolského vzdělání proto nesouvisí pouze s financemi.  

Publikováno se svolením vydavatele.