Zároveň by si i nadále měla udržet poměr rozpočtového schodku vůči hrubému domácímu produktu pod třemi procenty. Což mimo jiné znamená, že i v roce 2013 by měla země splnit jedno z tzv. maastrichtských kritérií. Jejich dodržování je důležité pro zavedení eura. V době krize eurozóny to sice není aktuální a vládu by to tudíž nemuselo zajímat.

Příznivá čísla vypovídající o zadlužení země jsou však důležitá pro zahraniční investory a instituce. Pověst daného státu totiž prodražuje nebo naopak zlevňuje financování rozpočtového schodku. Pro Českou republiku momentálně platí druhá varianta a podaří-li se schválit navržený rozpočet, nic zásadního by se na tom nemělo změnit ani v roce 2013. Ze státní pokladny tak bude muset být vydáno na tzv. dluhovou službu o několik desítek miliard korun méně, než v prvním případě. Tedy kdyby musela země kvůli špatné pověsti zvyšovat nabízené úroky za prodávané státní dluhopisy, nebo kdyby si od nejrůznějších bankovních institucí půjčovala rovněž za méně výhodných podmínek. To momentálně nehrozí.

Zároveň je zřejmé, že se zadlužení země bude i nadále zvyšovat. Bude-li příští rok dodržen plánovaných schodek, potom to bude minimálně o sto miliard korun. Státní dluh České republiky se přibližuje hranici dvou bilionů. Už v současné době tak výrazně převyšuje plánované roční příjmy státního rozpočtu. Zjednodušeně řečeno, kdyby se všechny tyto finance nevyužily na nic jiného než na zaplacení dluhu, stejně by to nestačilo. Z pohledu fungování země i její důvěryhodnosti v zahraničí to není úplně důležité. Podstatná v této souvislosti je jednak už zmiňovaná výše rozpočtového schodku k hrubému domácímu produktu a rovněž celková suma státního dluhu opět poměřovaná k hrubému domácímu produktu.

Toto druhé číslo by v letošním roce mělo nepatrně překročit čtyřicetiprocentní hranici. Ve srovnání s většinou členských zemí Evropské unie to stále není žádný mimořádný výsledek. Vždyť například sousední Německo se dostalo nad 80 procent, Itálie nebo Řecko překračují stovku a k ní se blíží například Belgie nebo Portugalsko. Na příkladu Irska je pak zřejmé, že z nízkých čísel se dá relativně rychle dostat k těm vysokým. Zmiňovaná země se mohla v roce 2007 chlubit dvaceti pěti procentním poměrem dluhu k hrubému domácímu produktu, přitom už za tři roky se dopracovala k 95 procentům. Stačilo zhroucení trhu s nemovitostmi, které přivedlo do velkých problémů irské banky, na jejichž záchranu musel stát vynaložit značné sumy a země zabředla do dluhové pasti.

Státní finance činí zranitelnějším rovněž situace, kdy ekonomika neroste a nevytváří tím dostatečné příjmy. Což se v posledním období týká České republiky. Podobným způsobem se tuzemská ekonomika vyvíjela před šestnácti lety. Problém současné recese spočívá v tom, že se neobjevují signály budoucího zlepšení. Přitom podle dostupných informací jsou na tom v Evropě z pohledu meziročního ekonomického růstu hůře jen Portugalsko a Řecko. Tedy státy, které se potýkají s vážnou krizí a jsou mimo jiné nuceny k razantním rozpočtovým škrtům, které dusí hospodářský růst.

Nečasovu kabinetu se sice zvyšováním daní a snižováním některých výdajů podařilo dostat rozpočtový schodek pod tři procenta hrubého domácího produktu, ale platí za to už zmiňovanou recesí. K ní mimo jiné přispívá pokles spotřeby domácností. V době značně nejisté, kdy se na lidi valí především negativní zprávy, to není nic překvapivého. Proto by se vláda měla snažit vrátit veřejnosti důvěru v budoucnost a tím i chuť k utrácení. Zároveň by se měla pokusit povzbudit firmy v investicích, což by mimo jiné mohlo přispět k vytváření nových pracovních míst a ke snížení nezaměstnanosti. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele