Tehdejší ministr školství Josef Dobeš naříkal nad rychlostí, s jakou se Česká republika v sestavovaném žebříčku propadá na stále horší místa. Týkalo se to například čtenářských dovedností, schopností porozumět textu a posoudit jeho obsah. Špatné výsledky prokázali studenti rovněž v matematice nebo v přírodovědě.

Na konci roku 2012 se objevily naopak titulky oznamující, že se žáci v České republice zlepšili ve čtení i v matematice. Toto tvrzení se opět opírá o výsledky mezinárodního srovnávání. Rozdíl je v tom, že každý zmiňovaný test prováděla jiná společnost. Poměřovat jejich výsledky nemusí být tudíž nejpřesnější. Například se liší podle věku testovaných žáků. Už zmiňované negativní hodnocení bylo v roce 2010 spojováno s patnáctiletými studenty. Nejnovější pozitivní výsledky byly naopak dosaženy sběrem informací ve čtvrtých ročnících základních škol. Takže vyvrátit pokračování propadu ve vzdělanosti, nebo naopak potvrdit výrazné zlepšení, bude moci až stejná studie, jejíž výsledky by se měly na veřejnosti objevit v příštím roce.

I bez složitých sociologických rozborů se dá naopak dospět k tomu, co tvrdí nejnovější analýza. Tedy, že klíčovou roli při vzdělávání hrají učitelé. A čím jsou se svojí prací více spokojeni, tím je pravděpodobnější, že dokáží zaujmout své žáky a dostat do jejich hlav potřebné vědomosti. Problém je v tom, že bez odpovídajících podmínek budou spokojení kantoři spíše výjimkou. Řeč může být o možnosti dalšího sebevzdělávání, o dostatečném časovém prostoru pro pedagogickou činnost, který neubírá zbytečná byrokracie, nebo o jasné perspektivě, která dává kantorské profesi nějaký smysl. V neposlední řadě není zanedbatelná ani společenská prestiž tohoto povolání a jeho patřičné finanční ohodnocení.

Přitom z jiného mezinárodního srovnání vyplývá, že z hlediska příjmů jsou na tom kantoři v České republice podobně jako jejich kolegové například v Indonésii, nebo v Maďarsku či v Polsku. Nízkým platům odpovídá i podíl financí vydávaných ročně na vzdělávání měřeno k hrubému domácímu produktu. V tomto měřítku se Česká republika pohybuje pod průměrem. Což mimo jiné přispívá k tomu, že se do pedagogických sborů nedaří lákat mladé lidi a na základních školách představují učitelé výraznou menšinu. Z nejnověji uváděného mezinárodního srovnání vyplývá, že ve čtvrtých třídách základních škol tvoří muži pouze pět procent. Zbylých devadesát pět představují ženy.

Z jiné studie, která srovnává příjmy lidí s vysokoškolským vzděláním v České republice, vyplývá, že 70 až 90 procent takovýchto lidí pobírá větší plat než průměrný učitel. Rozpětí je dáno rozdíly v nejrůznějších věkových kategoriích. I u nejnižšího čísla, to znamená u sedmdesáti procent, je to stejně velký nepoměr. Není proto divu, že ředitelé škol si často nemohou vybírat a jsou rádi, když výuku nějakým způsobem zajistí. Za málo peněz potom může být žákům nabízeno málo muziky. Nejde totiž pouze o nějaké automatické předávání znalostí, ale o motivaci ke vzdělávání, o upoutání pozornosti a podobně.

V souvislosti s nízkými příjmy učitelů nepřekvapí ani další výsledek nejnovějšího mezinárodního srovnání. Je jím nechuť dětí chodit do školy. Jen necelá třetina dotázaných žáků usedá do lavic s pozitivními pocity. Hodlá-li vláda investovat do lepší budoucnosti této země, potom by to měla činit hlavně prostřednictvím vzdělávání. To se opakovaně neděje. Navíc je sporné, zda i současný objem financí investovaných do školství je využíván tím nejlepším způsobem. Výsledkem je, že jen málo učitelů i dětí se skutečně těší na vyučování. Což je jeden z předpokladů dobrého vzdělávání. K čemuž není potřeba žádných složitých mezinárodních analýz. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele